Naše zahrada je kouskem země, který nám byl Bohem svěřený. 

Tak krásná a důležitá věta.

Bůh přeci už ve Starém zákoně svěřil člověku zemi, aby se o ni staral, jí "vládnul" a z ní žil. A ta naše zahrada je díl obrovské zeměkoule, kterou svěřil přímo nám konkrétně. O celou zeměkouli se staráme "společně". Ale zahrada je kus země, o který přímo pečuji já, manžel... a děti. Mít zahradu je tedy vlastně docela odpovědný úkol, když mi ho svěřuje sám Bůh.

Když se podívám na naši zahradu, měl by to být svým způsobem odraz našeho vztahu k Bohu. Mého vztahu ke stvoření. To, jak o stvoření a zemi pečuji. Právě teď stojím venku (s mobilem v ruce) a prohlížím si svoji zahradu a přemýšlím, co by mohla říkat o mém vztahu k Bohu. Jestli "spolupracuji" s tím, jak Bůh dokonale vymyslel přírodu? Nebo uměle manipuluji Bohem vymyšlenou přírodou? A taky jak k tomu přistupuji. S pokorou? S prosbou o požehnání úrody? 

K čemu vlastně ten můj kousek zeměkoule používám?

Vím, že ta zahrada mi nepatří navěky, ale celkem brzy ji zase předám někomu dalšímu?

V knize jedné zbožné ženy jsem kdysi četla: "Ať se dá stav tvé duše posoudit podle pořádku v tvém domově." A říkám si, že by stav mé duše měl být vidět i v mé zahradě.

Popravdě řečeno mi je vždy trochu úzko, když navštívím zahrady dvou našich velmi bohatých sousedů. Na sterilním zavlažovaném, hnojeném, do roviny zarovnaném a co dva dny sekaném trávníčku si vždycky připadám jako špína. Jedni mají na zahradě víc betonových a plastových okrasných prvků než čehokoliv zeleného. Samozřejmostí je nádrž na chemickou vodu, ve které jsou sousedi celé léto naložení, a ve které by chcípla ryba nebo jakýkoliv jiný živočich. (Pro kůži jistě blahodárné.) Děti zde mají sterilní hřiště. 

Ale kupodivu se děti ze sousedství stále stahují k nám pod barák, kam není od silnice vidět a kde si patlají bláto, písek, kopou díry, jezírka, staví z různých prken, kamenů... a dělají spoustu věcí, které by jim na sterilním trávníku neprošly. Při odchodu se často "leští" vlhčenými ubrousky, které jim dávám a "mamince neříkej, že jsem zatloukala hřebíky, nebo by mě sem už nepustila". Jasně, naše tajemství. 

Maminky ví, že je pod barákem hlídám pasivně (nestojím jim za zadkem). Je pravda, že neví, že tam mají k dispozici synovo nářadí, ale předpokládám, že děti 5+ mají už jistý pud sebezáchovy. Minulý týden jim maminka zakázala k nám jít, protože druhý den šly na oslavu. Obě holčiny stály na své zahradě a sledovaly naše děti, jak loví z našich jezírek "rybí potvory" - nějaké jezírkové brouky - a dávají je do svého domečku do "akvárka", které vyrobily. 

Myslím, že děti přirozeně tíhnou k "přírodě" a souladu s ní místo k super-vytuněnému plastovému domečku na sterilní zahradě. 

Na naší zahradě jsou mraky hmyzu. Zatímco sousedovic "motýlí strom" zeje prázdnotou, na našem bylinkovém svahu to bylo loni jak v motýlišti. Děti letos našly už dvě majky fialové, které prý žijí v "čisté" přírodě. Za plotem máme prý dokonce zmiji. Já tu zatím potkala jen několik slepýšů a užovek. V jednom jezírku máme čolky, kupodivu tam přežili zimu. Ve druhém jezírku je krom karasů ryba, o které nevíme, co je a jak se tam dostala, protože mezi napočítané karasy se určitě nevešla. Ale roste. Asi lín nebo kapřík. :-) Loni jsme u jezírka sledovali vážky, ropuchy a nějaké skokany či co to bylo. V létě do jezírka lítají pro vodu ptáčci i včely.

Je pravda, že moc nedávám šanci slimákům a šnekům, protože naše kačeny šmejdí celé dny zobáky všude a slimáci neuniknou. Zato celé dny hnojí naší zahradu, jejich trus se při prvním dešti rozpadne, na rozdíl od slepičího trusu. I proto máme naše tři slepice v 60m2 výběhu, kde mají dostatek prostoru, asi 10 stromů na stín a tráva jim tam díky velikosti výběhu stíhá růst.

Ještě k jedné věci mě naše zahrada přivádí, a to k žasnutí nad krásou stvoření. Kolik tisíc květů můžeme na naší zahradě každý rok obdivovat. A Bůh ví o každém tom květu. Bůh určitě také ví, že miluju pomněnky, z nějakého důvodu mi letos rostou ve skleníku jako plevel mezi ředkvičkama a salátama - desítky už jsem jich vysadila ven a pořád se klubou další a další.

Bez Boha by nevykvetl ani jeden květ. I díky zahradě si uvědomuji, že nejsem pánem (ani mé zahrady), jsem závislá na Bohu - vždyť On posílá déšť a slunce, bez Něj mi nevzejde ani jedno semínko. S Jeho požehnáním se naše zahrada může změnit na kousek (troufale říkám) "ráje", který je krásný, který nás částečně živí a kde si můžeme chvilku odpočinout. 

A tak z mého pohledu záleží na mně, jestli "vpluji" do řádu, který On vymyslel, a nebo se budu snažit bezohledně přírodu lámat přes koleno, jako bych byla pánem já.