Vzpomínala jsem na všechny ty domovy, které jsem navštívila díky svojí práci. Byly jich za posldení dva roky opravdu desítky a téměř všechny měly jednoho společného jmenovatele - byly totálně odosobnělé. Ze začátku mě to fascinovalo. Krásný světlý prostor ovládnutý jedním výrazným obrazem. Vlastně pro ten obraz člověk ani nevnímal, jak je celý pokoj zařízený. Toho si všiml až na druhý pohled. Postupně mi to začínalo zevšedňovat - jako bych už předem tušila, do jakého prostoru se chystám. Všechny ty domovy měly společné ještě jedno - žili v nich rodiče malého dítěte. Mohla jsem si být jistá, že v předsíni najdu kočárek, v pokoji potom barevnou deku plnou pestrých hraček a zrcátek atd. Kuchyně potom všechny ve vysokém lesku a nikde nic nenasvědčuje tomu, že tam někdo bydlí. Prostě domy jako přes kopírák.

Vzpomínám si, jak mi učarovala jedna kuchyň spojená s obývákem - na čisťounkém parapetu v tom zimním večeru hořela svíčka v obalu z barevných sklíček a házela tak prasátka kolem. Fascinovaně jsem na ni hleděla a řekla majitelce domu, že je to u nich krásné - takové zabydlené. A ona na mě koukala jak na ufona. Prý že jí každý říká, že to má doma takové strohé, prázdné. Rozhlédla jsem se znovu. A opravdu. Ten prostor byl stejně stroze vyleštěný jako ty ostatní. Akorát mu nevévodil obří obraz kytky, mrakodrapu nebo Velké čínské zdi, ale plamen. Byl to tak nečekaný zážitek, že jsem si vážně nevšimla, že ten dům je tak stejný jako (skoro) všechny jiné.

(c) picture by Moyan Brenn on Flickr

O pár týdnů později jsem přijela do jednoho bytu. Čekala jsem zase totéž - kuchyň s obývákem v jednom, v lepším případě na parapetu kytka přesně naaranžovaná podle projektu. Jenže v předsíni jsem se místo kočárku potkala se soškou Buddhy. A ne jednou. Přešla jsem do obýváku (opravdu propojeného s kuchyní), který byl v teplých barvách a všude sošky a obrázky s jediným tématem - Buddhou. Napadlo mě, že tak pěkný byt jsem ještě neviděla. Nebyl přeplácaný, ale bylo vidět, že v něm žijí lidé a ne robotický vysavač. Cítila jsem se v něm překvapivě dobře. Vlastně mi až bylo líto sedět profesionálně u stolečku a něco povídat. Nejradši bych si udělala pohodlí v té obrovské pohovce na druhém konci a byla jako doma.... Z majitelky se postupně stala moje kamarádka. Vlastně mě ani nepřekvailo, když mi řekla, že žije a pracuje tady a současně hodně času tráví v buddhistickém centru v zahraničí.

Myslela jsem na její byt i v době, kdy jsem zvažovala, jak s dětmi prožít  Velikonoce. Na to, abych je tahala na všechny obřady jsou přece jen malí - tedy ne že by to nezvládli, ale myslím, že přínos co do smyslu a symboliky Velikonoc by pro ně byl vcelku na nule, přece jen pro malé dítě je to z mého pohledu docela nečitelné. A tak jsme se pustili do vlastní "liturgie". Vyrobili jsme společnými silami ubrus i prostírky. Hezky barevně a nejlépe tak, abych barvičky čistila z nábytku ještě nejméně dva roky (třeba oranžovou jsem našla na vnitřní straně dveří od lednice).

Na Květnou neděli jsme do obří sádrové vázy v rohu dali dlouhatánské pruty kočiček a pověděli si proč se nosí v ten den do kostela. Děti též omotávají polystyrenová vajíčka přízí, aby byla připravená na den D. Každé odpoledne kontrolují, zda nám roste oseníčko...

Ve čtvrtek pojedeme společně na missu chrismatis a potom budeme společnými silami připravovat nekvašené chleby a maso. Po obědě dáme na slavnostně vyzdobený stůl chléb a víno jako připomínku poslední večeře. Děti mají slíbeno, že víno (hroznové) mohou zblajznout k večeři. V pátek náš stůl osiří - zmizí z něj veškeré ozdoby a bude na něm pouze několik kamínků připomínajících samotu, poušť, prázdno. Vypravíme se na křížovou cestu a smutno zůstane až do nedělního rána. To se náš stůl rozjásá vším tím vyrobeným - bude na něm mazanec, naklíčená pšenice, vajíčka a vlastně i malé překvapení pro kluky. 

Rozhodli jsme se náš stůl, u kterého se setkáváme, proměnit v centrální bod našeho domu. A moc se mi líbí, jak strašně moc to kluci prožívají. Ten nejstarší se těší, že příští rok už se mnou bude jezdit i na bohoslužby. Letos ještě nechce a já jej nějak nemám potřebu lámat. Baví mě sledovat, jak kluci nadšeně vyrábí všechno, co bude potřeba. Jak za mnou lítají s Biblí a chtějí číst, co to budeme který den slavit a sami vymýšlí symboly, které by nám to mohlo vždycky celý den na stole připomínat. 

Tak uvidíme - třeba se nám povede vnést domů veliké tajemství. Tajemství, které kluci budou i nadále chtít objevovat svým životem. Tajemství, které třeba dýchne na naše hosty jako na mě vyrovnanost domu mých buddhistických přátel.

(c) sanitan, redakčně kráceno

Ed. - editorial rubriky

Zítra píše terre-eau.