Právě čtu knížku Barbory Šťastné Jak jsem sebrala odvahu. Ta žena mi mluví z duše. V jedné kapitole popisuje, jak na ni útočí její mělabychy. Co všechno se jí honí hlavou, co by měla dělat a nedělá.

Jak je to se mnou? Měla bych se víc modlit, aspoň někdy sundat ze skříně housle a zahrát si, více uklízet, měla bych napsat ještě tamtomu, navšívit tohohle, oprášit němčinu, cvičit opravdu pravidelně. Měla bych bojovat s leností, vrátit se k pravidelnému čtení Bible, neutrácet tolik, držet na uzdě svůj jazyk. A kdybych déle přemýšlela, takových mělabychů by asi byla celá stránka. Ovšem musím spolu s Bárou konstatovat, že všechno, co bychom měli si na sebe pleteme jako bič. Navíc není v lidských silách všemu dostát.

Možná není od věci si to obrátit a uvědomit si, co už dělám. Ráno cvičím rozcvičku, ano, občas vynechám, ale přece nejsem stroj. Rozhodla jsem se, že zatočím se svojí nadváhou a něco jsem pro to už udělala. Zařadila jsem do svého týdenního rozvrhu pravidelný pohyb. Nezapomínám na své přátele, přeju jim k svátku, narozeninám, snažím se jim dělat radost. Nemám naklizeno, ale chodím s manželem na výlety. Konečně jsem se posunula v psaní své druhé knížky. Naučila jsem se bez výčitek odpočívat. Čtu, protože mě to děsně baví. Vida, hned je mi líp.

"Mělabychové" nejsou úplně od věci, protože nás postrkují dopředu, ale nesmíme se jimi nechat válcovat. Den má jen 24h a my jsme celý život nuceni volit. Čas od času je dobré si položit otázku: "Co vlastně chci?" Protože naše chtění se v boji s mělabych někdy úplně ztrácí. A my pak jsme nespokojeni, protože jenom plníme povinnosti a neděláme nic jen tak pro radost. A od toho tady na světě určitě nejsme. V knížce Čeho před smrtí nejvíce litujeme píše autorka, že jednou z věcí, které lidé litovali bylo, že se příliš řídili tím, co po nich chtělo okolí, a nedělali to, co sami chtěli.