Ačkoliv je naší Tině už nějakých 17 měsíců, pořád se ke mně vrací téma šestinedělí. Ať už protože maminky v mém okolí mají čerstvě děti, nebo protože se o tom zkrátka s některými kamarádkami hodně bavím. Řešíme toto téma z různých úhlů pohledu, naposledy jsme se bavily o výhodách kontinuální péče porodní asistentky a zároveň jsme se vracely k tomu, jak jsme první šestinedělí prožily my. Shodly jsme se na tom, že to období bylo vlastně dost temné. Jedna z nich právě doplnila, že jí velmi pomohlo to, když k ní docházela v šestinedělí porodní asistentka, k níž předtím chodila na konzultace během těhotenství (rodila totiž ve Švýcarsku), tudíž měly šanci se poznat. 
 
Řekla bych, že je škoda, že tohle zatím moc v ČR nefunguje, ale už se prý objevují první vlaštovky a některé porodnice umožňují celotěhotenskou a snad i poporodní péči konkrétních porodních asistentek. Nemám o tom ale mnoho informací. Budu ráda, když mě případně někdo doplníte, jestli máte informace přesnější. Dřív v tomhle ohledu asi více fungovala širší rodina, dnes záleží, jestli se novopečení rodiče rozhodnou investovat právě do nějaké poporodní podpory, nebo jestli zaúkolují příbuzné a přátelé, aby vozili hodně jídla a zapojili se. 
 
Nicméně stále je možné podporovat se vzájemně. 
Přivézt nedělce hrnec polévky, pomodlit se s ní, nebo za ní. Podržet miminko, aby mohla do sprchy. Způsobů je mnoho.
 
Jak jsem šestinedělí prožila já, co jsem potřebovala a co mi pomohlo, najdete v jednom mém starším článku:
 
[...] První dny po porodu jsem vnímala jako bezčasí. Ale abych pravdu řekla, nebylo to jenom příjemné bezčasí. Příjemné vlastně začalo být, když jsem si začala uvědomovat, že ten pocit pomalu končí a že se opravdu něco děje. První týden jsem měla hrůzu, že TO neskončí nikdy, že se už nikdy nevyspím, že se už nikdy nenajím, že už to nikdy nebudu já, atd. Až je mi stydno tyto pocity přiznávat, protože jsou přece „špatné“. Nevím jestli jsou špatné, spíš mi přijdou jako přirozená reakce na nepřirozenou situaci. Tou nepřirozenou situací myslím život malé rodiny, v tu chvíli jsem totiž intenzivně toužila mít kolem sebe maminky, babičky, tetičky. Ne žít v malém bytě a doufat, že si bude moct moje nebo manželova mamka vzít dovolenou.
 
[...]
 
V knize Hovory s porodní bábou (Ivanou Königsmarkovou) jsem četla tyto pasáže k tématu. Je docela úlevné slyšet od zkušené porodní asistentky, že to je vlastně poměrně časté: 
Každá žena po porodu, nebo skoro každá, určitou formu psychózy vždy prodělá. Je to dáno kotrmelcem, který žena po porodu prožije. Nepravidelně spí, protože se v noci budí, aby nakrmila dítě, trápí ji obavy, zdali se bude umět o ně dostatečně postarat, a navíc její tělo prochází hormonální revolucí. [...] Na počátku mateřství mají ženy hodně energie, všechno zvládají, vše se jim zdá úžasné. Ale jak se kumuluje vypětí, spánkový deficit, obavy o dítě a předsevzetí, že všechno musí být super, zvláště při prvním dítěti, najednou přijde zlom a únava na ženu dolehne. Na každého v jiný čas, někdy až na konci šestinedělí, ale přijde. [...] I když je žena před porodem vdaná nebo jen žije s partnerem a je svým způsobem vázaná, jako člověk je svobodná. Po porodu se ale stala z minuty na minutu na čtyřiadvacet hodin denně, na několik let, vazalem dalšího člověka. Přičemž dítě požaduje věci v naprosto nevhodnou dobu. Když mám hlad, má taky hlad, když chci spát, dítě spát nechce. A ne všechny ženy jsou na tuto situaci dostatečně připraveny. 
s. 135 - 137 
 
Seznam skutečností, které mi pomohly přežít (nejsou řazeny hierarchicky):
–      gymnastický míč (příště si pořídím hacku:)
–      později šátek (až od 7. týdne)
–      maminka, tchýně, manžel :)
–      audioknihy a nenáročné filmy
–      tablet a internet (terapeuticky jsem při kojení četla příběhy o kojení a o porodech)
–      laktační poradkyně
–      modlitba, rozjímání o sv. Rodině, Panně Marii, útěku do Egypta, ...
–   jídlo (připravené zejména maminkou), sladkosti, mražené pizzy a ochucené minerálky
–    ranní sprcha a formální dodržování dne a noci - někomu může vyhovovat celodenní mazlení s miminkem, ale já ráno (než šel muž do práce) potřebovala do sprchy, převléknout se z pyžama a kojící doupě přesunout na gauč
–     v noci, když dítě nespalo, jsem myslela na to, jak vzácné je dívat se na noční oblohu ve tři ráno a poslouchat zpěv ptáků kolem čtvrté
 
 
A jaké jsou vaše zkušenosti? Jak jste si to zvláštní období prosvětlovaly modlitbou? Prožily jste naopak šestinedělí mnohem radostněji? Jak se lišilo první od druhého, případně dalších? 
 
Zítra druhý nový článek v tomto týdnu. Píše Krasnazena.