Ačkoliv je naší Tině už nějakých 17 měsíců, pořád se ke mně vrací téma šestinedělí. Ať už protože maminky v mém okolí mají čerstvě děti, nebo protože se o tom zkrátka s některými kamarádkami hodně bavím. Řešíme toto téma z různých úhlů pohledu, naposledy jsme se bavily o výhodách kontinuální péče porodní asistentky a zároveň jsme se vracely k tomu, jak jsme první šestinedělí prožily my. Shodly jsme se na tom, že to období bylo vlastně dost temné. Jedna z nich právě doplnila, že jí velmi pomohlo to, když k ní docházela v šestinedělí porodní asistentka, k níž předtím chodila na konzultace během těhotenství (rodila totiž ve Švýcarsku), tudíž měly šanci se poznat.
Řekla bych, že je škoda, že tohle zatím moc v ČR nefunguje, ale už se prý objevují první vlaštovky a některé porodnice umožňují celotěhotenskou a snad i poporodní péči konkrétních porodních asistentek. Nemám o tom ale mnoho informací. Budu ráda, když mě případně někdo doplníte, jestli máte informace přesnější. Dřív v tomhle ohledu asi více fungovala širší rodina, dnes záleží, jestli se novopečení rodiče rozhodnou investovat právě do nějaké poporodní podpory, nebo jestli zaúkolují příbuzné a přátelé, aby vozili hodně jídla a zapojili se.
Nicméně stále je možné podporovat se vzájemně.
Přivézt nedělce hrnec polévky, pomodlit se s ní, nebo za ní. Podržet miminko, aby mohla do sprchy. Způsobů je mnoho.
Jak jsem šestinedělí prožila já, co jsem potřebovala a co mi pomohlo, najdete v jednom mém starším článku:
[...] První dny po porodu jsem vnímala jako bezčasí. Ale abych pravdu řekla, nebylo to jenom příjemné bezčasí. Příjemné vlastně začalo být, když jsem si začala uvědomovat, že ten pocit pomalu končí a že se opravdu něco děje. První týden jsem měla hrůzu, že TO neskončí nikdy, že se už nikdy nevyspím, že se už nikdy nenajím, že už to nikdy nebudu já, atd. Až je mi stydno tyto pocity přiznávat, protože jsou přece „špatné“. Nevím jestli jsou špatné, spíš mi přijdou jako přirozená reakce na nepřirozenou situaci. Tou nepřirozenou situací myslím život malé rodiny, v tu chvíli jsem totiž intenzivně toužila mít kolem sebe maminky, babičky, tetičky. Ne žít v malém bytě a doufat, že si bude moct moje nebo manželova mamka vzít dovolenou.
[...]
V knize Hovory s porodní bábou (Ivanou Königsmarkovou) jsem četla tyto pasáže k tématu. Je docela úlevné slyšet od zkušené porodní asistentky, že to je vlastně poměrně časté:
Každá žena po porodu, nebo skoro každá, určitou formu psychózy vždy prodělá. Je to dáno kotrmelcem, který žena po porodu prožije. Nepravidelně spí, protože se v noci budí, aby nakrmila dítě, trápí ji obavy, zdali se bude umět o ně dostatečně postarat, a navíc její tělo prochází hormonální revolucí. [...] Na počátku mateřství mají ženy hodně energie, všechno zvládají, vše se jim zdá úžasné. Ale jak se kumuluje vypětí, spánkový deficit, obavy o dítě a předsevzetí, že všechno musí být super, zvláště při prvním dítěti, najednou přijde zlom a únava na ženu dolehne. Na každého v jiný čas, někdy až na konci šestinedělí, ale přijde. [...] I když je žena před porodem vdaná nebo jen žije s partnerem a je svým způsobem vázaná, jako člověk je svobodná. Po porodu se ale stala z minuty na minutu na čtyřiadvacet hodin denně, na několik let, vazalem dalšího člověka. Přičemž dítě požaduje věci v naprosto nevhodnou dobu. Když mám hlad, má taky hlad, když chci spát, dítě spát nechce. A ne všechny ženy jsou na tuto situaci dostatečně připraveny.
s. 135 - 137
Seznam skutečností, které mi pomohly přežít (nejsou řazeny hierarchicky):
– gymnastický míč (příště si pořídím hacku:)
– později šátek (až od 7. týdne)
– maminka, tchýně, manžel :)
– audioknihy a nenáročné filmy
– tablet a internet (terapeuticky jsem při kojení četla příběhy o kojení a o porodech)
– laktační poradkyně
– modlitba, rozjímání o sv. Rodině, Panně Marii, útěku do Egypta, ...
– jídlo (připravené zejména maminkou), sladkosti, mražené pizzy a ochucené minerálky
– ranní sprcha a formální dodržování dne a noci - někomu může vyhovovat celodenní mazlení s miminkem, ale já ráno (než šel muž do práce) potřebovala do sprchy, převléknout se z pyžama a kojící doupě přesunout na gauč
– ranní sprcha a formální dodržování dne a noci - někomu může vyhovovat celodenní mazlení s miminkem, ale já ráno (než šel muž do práce) potřebovala do sprchy, převléknout se z pyžama a kojící doupě přesunout na gauč
– v noci, když dítě nespalo, jsem myslela na to, jak vzácné je dívat se na noční oblohu ve tři ráno a poslouchat zpěv ptáků kolem čtvrté
A jaké jsou vaše zkušenosti? Jak jste si to zvláštní období prosvětlovaly modlitbou? Prožily jste naopak šestinedělí mnohem radostněji? Jak se lišilo první od druhého, případně dalších?
Zítra druhý nový článek v tomto týdnu. Píše Krasnazena.
Pro mne byly návštěvy v porodnici velmi vítané a vždycky mě potěšily. Vzhledem k tomu, že jsem obě děti musela rodit kaiserem, tak jsme si v porodnici v obou případech ten týden pobyli. Přestože jsem si byla vědoma toho, že doma už takový servis a péči mít nebudu, tak jsem se slzičkami na krajíčku zkoušela ukecávat lékaře jestli bychom přece jen nemohli jít domů dřív:-) Už mi to tam přišlo strašně dlouhé a těšila jsem se domů. Asi nejhorší bylo to nevyspání, ale vzhledem k tomu, že jsem zdravotní sestra-zvyklá na noční služby a nepravidelný spánek:-) tak to zase tak dramatický nebylo. Taky mi dost pomáhalo povídat si s někým i o jiných věcech než jsou plíny, opruzeniny, kojení, atd...
krásný článek- pro mě byl temný celý první rok, možná ještě i rok a půl. Ale najednou, právě v tom roce a půl, to začíná být velká zábava :) Přestávám se o ni tolik bát..
Já jsem třeba to období, kdy by mi vše připadalo úžasné, vůbec neprožila. Mně to od začátku připadalo všecko hrozné:) Asi to bylo zčásti tím, že dcera měla hraniční žloutenku, pořád spala a nechtěla se budit ani na kojení, zčásti možná tím, že porod v mém případě znamenal plánovanou operaci, zčásti taky tím, že obě rodiny máme daleko a tak jsem kromě prvního týdnu, kdy měl manžel volno, byla pořád sama (taky proto jsem byla ráda za ty návštěvy, viz diskuse na nástěnce)
Co si pamatuju, tak jsem se modlila hlavně za to, abych to přežila bez újmy na zdraví mém i dítěte:) Co mi pomáhalo bylo to, když vzal manžel kočárek a šli na procházku a já měla doma chvíli jenom pro sebe a taky internetovo/mobilové konzultace s kamarádkami mající též malé děti:)
Dávno dávno jsem prožívala první šestinedělí. Tehdy nám miminko ukázali na porodním sále a odnesli. Přinášeli nám je během dne po třech hodinách. Jen ve dne. V noci jim dávali glukózu nebo nechali křičet. Celou noc se ozýval pláč. Přes den nám je vozili všechny ve stejnou dobu, takže některá mimina tvrdě spala, některá řvala už hodinu před tím. My maminky jsme měly na puse roušku, nesměly si miminko rozbalit, nesměly mít svoje spodní prádlo, pouze u gázy vyrobený držák na vložku. Děs. Z toho stresu že tam v dětském boxu brečí nejvíc naše Verunka jsem se dostávala hodně dlouho.
skvělý článek, zrovna to šestinedělí prožívám:-) postřehy se pokusím sepsat a napsat sem:-)
@babča-helča: To mi přijde strašné. Tak mi to vyprávěla i maminka. Nedokážu si představit, že se někdo vůbec rozkojil... Já jsem měla ještě dlouho trochu provinilý pocit, že jsem s Ondráškem nemohla být celý první den po porodu. Bylo mi docela špatně a měla jsem problém dojít na záchod. Takže jsme první hodiny spolu nestrávili...:-(. Klárku jsem si vzala hned, jakmile jsem se přestěhovala na pokoj. Bylo to krásné - mohli jsme se kochat...
Prožívám teď druhé šestinedělí. Nemám problém se o dítě postarat, zvládat jeho potřeby, kojit a v noci vstávat. Jenom mě pronásledují pořád úzkosti a jsem dost starostlivá... To je veliký boj...
Pomáhá mi, když si doma uklidím a uvařím, stihnu to v pohodě a ještě mám chuť sednout k nějaké ruční práci:-). Taky mi moc pomáhá manžel, kde se dá, ikdyž
chodí do práce a má toho doma na práci taky dost...
Šestinedělí jsem se asi bála ze všeho nejvíc. Obávala jsem se, že když to nebudu psychicky dávat, tak mi nebude mít kdo pomoct. Naštěstí to u nás proběhlo velmi dobře (až na pár zátěžových okamžiků spojených s lehkou virozkou nás rodičů). Myslím, že u nás bylo klíčové, že manžel se mnou mohl být celou dobu během porodu a když se Mike narodil, tak jsme byli celý pobyt v porodnici všichni tři spolu. Moc mi během porodu pomohl a z celého pobytu v porodnici jsem si odnesla hlavně dojem, že spolu zvládnem skoro všechno. To mě myslím pak drželo celé šestinedělí.
Vianoce sú ešte ďaleko, ale pre všetky čerstvé maminky posielam jeden príhodný text, hlavne v šestinedelí... https://www.youtube.com/watch?v=s7IBbMdDF5Q
@babča-helča Jsem moc ráda, že takový pobyt v porodnici se dnes už ani neumíme představit
Ještě mě napadá, že podobně, jako psala Zdendanda mi moc prospívalo (a stále prospívá) odevzdat dítě na chvíli manželovi a věnovat se nějaké dospělé aktivitě. První týdny to bylo samostatné ježdění do kostela a teď, když svišť už jezdí s námi, jezdím aspoň skoro každý týden sama po běžných nákupech. Být občas sama a z domu je pro mě dost důležitý.
První šestinedělí bych už zažít nechtěla, druhé šestinedělí bych si klidně hned zopakovala. :-)
Myslím, že je důležité, abychom si (my ženy) uvědomily, co je pro nás důležité, co potřebujeme. Moc se mi líbí možnost být s manželem v porodnici po celou dobu. Ale sama jsem nevyzkoušela.
@Hrabosh: Líbí se mi možnost jít sama na mši. To asi vyzkouším:-)
První šestinedělí prožívám hezky. Asi to bude tím, že jsem si říkala, že porod nějak dám a šestinedělí bude asi drsnější, ale nakonec to bylo obráceně. Velká výhoda, že můj muž byl se mnou od porodu v nemocnici na nadstandartu, takže jsme se o ni starali rovnou oba:-) Já kojila, můj muž choval. Co mi velmi pomohá, že když je manžel doma z práce, tak si ji vezme a můžu si odpočinout. V noci spí malá hezky, takže se vysím. Přes den si někdy zdřímnu u kojení. Procházky venku, když malá spí jsou taky supr, dostanu se mezi lidi. Obědy nevařím, obědvám venku, nebylo by kdy ani. Jídlo nachystané večer. Hlavní pro mě asi, nemít velký očekávání, co všechno stihnu, když nestíhám nic:-)) jen kojit, přebalovat, chovat:-) a 2x za den procházka, kdy malá spí. Noční spánek je naštěstí pravidelný.
Hodil by se mi článek o kojení:-), protože to mám pocit, že je jediná obtíž:-), že kojím od rána do večera:)
Ještě jedna věc, můj muž měl dovolenou 14 dní, takže ten přechod domů z porodnice byl beze změn, byli jsme na to dva.:-) A když šel do práce, tak to už bylo doma trochu zaběhnuté.
@Lucie_J: Luci a používáš dudlík? Nám to vporodnici zakázali, prý to ničí techniku sání nebo co a tak jsem nedávala- a malá si udělala dudel ze mě :) Kojila jsem nejen celé dny, ale i celé noci ;)
@verinka-znovu: nepoužívám, protože malá ho nechce, už jsem zkoušela. Myslela jsem, že nutně všechny děti jak se nakojí spí, ale Terezka teda přes den toho moc nenaspí, tak nevím.
@babča-helča Tak já mám, Helenko, úplně jiné zážitky z porodnice, i když jsme téměř stejně staré. A předpokládám, že jsme byly ve stejné porodnici v Jilemnici. Já asi o nějaký rok déle, v roce 1985 a 1987. Miminko jsem měla vždy u sebe, celý den jsem se o ně starala, jen na noc je odnesli. Což beru jako fajn, že jsem se trochu vyspala. A když jsem měla syna, tak jsem měla pár dní teploty, takže jsem vítala, že v noci jsem spala. No, teda, v 23hodin bylo poslední kojení a ráno v 5 hod bylo první.
Já jsem začala dřív:-) Měla jsem první dítě v roce 1980, druhé v roce 1982. Tehdy opravdu neexistovala možnost mít miminko u sebe. Až třetí v roce 1987 a čtvrté v roce 1996 jsem od první chvíle měla u sebe.
Úprimný, otvorený článok, ktorý sa výborne číta. Presne v štýle somniferky. Volám - jen houšť, víc takových !
@Lucie_J: taky jsem kojila furt :-) Asi jediné, co můžu poradit za sebe je nechat se okouknout laktační poradkyní, jestli dítě saje dobře a efektivně, pak se totiž líp nadlábne a usne.
@verinka-znovu: To mě mrzí, že to bylo tak náročné. U nás byly nejhorší asi první tři-čtyři měsíce. V té době se Tina naučila jakžtakž zabavit se sama a já mohla i něco udělat... jako třeba najíst se a tak :D
@Lucie_J : Mně dcera přes den první měsíce nespala skoro vůbec, leda tak venku v kočárku... Ale časem se to upravilo, tak se to snad spraví i vám. :) A s délkou kojení nám tedy pomohl dudlík, ale vzala si ho až někdy v pěti týdnech, a to úplně ten nejobyčejnější, kulatý... Ty moderní nechtěla.
Chovat, houpat, zkusit dudlík, nechat třeba i chvilku křičet....jen ne furt přikládat a pokoušet se "krmit", protože to je pak jak začarovaný kruh. Jednak je to hrozně vysilující pro maminku, a hlavně vůbec není jistota, že mimi je opravdu po kojení syté.
Přesně si to vybavuju s nejmladším synem. Měla jsem ho pořád u sebe, měla jsem pocit, že vlastně furt kojím ale tím, jak pil často ale malinko, tak jsem měla dvakrát během šestinedělí zánět prsu a pak jsem měla mléka málo a dalo nám fušku, než se to kojení rozběhlo pořádně. A to jsem byla "zkušená" mamka čtvrtého dítěte a myslela si, že mě nic nezaskočí ☺
@babca-helca Skusenost z porodnice mam podobnu, aj ked to boli len tri dni, potom uz bola mala viacmenej pri mne. Rodila som cisarom, takze prvy den som stravila na JIP, a druhy den a noc na inom oddeleni, na sestinedeli nebolo miesto. Malu som videla az po 24 hodinach, skor ma za nou nepustili, a ju mi nepriniesli (aj ked mi to slubili), co ma doteraz boli a mrzi. A po prelozeni na odd.sestinedeli som ju mala ten treti den tiez len kazde tri hodiny, az potom nas dali na izbu spolu. Uz su to dva roky, ale doteraz som to uplne nerozdychala...
@Lucie_J Mozno iny typ dudlika? (kulaty/placaty/skoseny...) Nasej mrnavke som ho dala az po mesiaci, ked uz sa normalne kojila, a to blazene mimino a ticho bolo skvele :-D Nemam pocit, ze by som jej pokazila techniku kojenia, pila dostatocne (prve dva mesiace som ju vazila pred a po kojeni), a odstavila som ju az pred 2.narodeninami :-)
Mě nejvíc fascinovalo, jak je každé šestinědělí jiné. S nejstarším Mikulášem jsem byla i přes hezký porod fyzicky vyčerpaná. Nedostatek spánku mě dost ničil. S Eliškou jsem měla pocit, že to mám na háku, že všechno vím a všechno znám a na šestinedělí kašlu. Nabourala jsem s autem a málem zabila nás obě. Tak teď naposled se Šimonem jsem dávala víc bacha. Ale nakonec to bylo nejklidnější.
Hodně mi pomáhala rada naší duly - v šestinedělí má maminka dělat to, co miminko. Jí miminko? Ji a pije i maminka. Spí miminko? Spí i máma. Přebaluje se miminko? Máma se osprchuje.
@Lucie_J Na dudlík jde mimino naučit. Dej mu dudlík do pusy a jakoby mu ho vytahuj ven, aby muselo sát. Naučí se ho tak líp chytat. Ale zkoušej to jenom jestli dobře saje, ať si nepokazíš kojení. Případně na horním patře má bod, který spouští sací reflex, tak mu tam můžeš dudlíkem trochu zatlačit. A zkus ten nejsociálnější dudlík, takovou tu silikonovou kytičku, hodně miminům chutná. Mají ho v lékárnách.
@zirafa: jj naučit jde, akorát si nejsem jistá, jestli to opravdu chci:-)
@Lucie_J No já nevím, mně přijde, že teď je moderní taková "protidudlíková lobby", ale já na dudlíku nic špatného nevidím, pokud se používá s rozumem. Pro nás byl dudlík víceméně nutnost, protože Monika, jak má poruchu svalového tonu, tak byla pořád v pohybu. Jediné, kdy zůstala ležet tiše bylo, když měla něco v puse. Poté, co manžel strávil celou jednu noc tím, že seděl u její postýlky a držel jí prst v puse, jsme ji prostě na ten dudel naučili:) Nejdřív fungovala jenom taková ta klasická kytička, pak přijala i ten tvar, který by neměl mít tolik škodlivý vliv na zuby. Teď už dokáže usínat i bez dudlíku, pokud ji něco netrápí. Ale tím samozřejmě dudlík nikomu nenutím, každý ať se sám rozhodne, kterou cestou půjde:)
@Zdendanda: je to možné, že ted dudlíky nejsou v kurzu:-), ale nikomu ho nezakazuji ani si nemyslím, že kdo ho používá, tak je špatný... to v žádném případě, jsou děti, které ho chtějí, jsou děti, které ho nechtějí.
Osobně je mi velmi blízká výchova, která je popsána v knize Kontaktní rodičovství. Tzn. že jsem pro to kojit dítě kdy chce (jsem moc ráda, že to jde, ne každému to jde) co nejvíce ho nosit, chovat a pláč beru jako komunikaci. Beru to tak, že si Terezka u prsu řeší všechny problémy, zároven se nají, přes den občas i pospí... Mám výhodu, že jsme obě v pořádku, takže i když je toho najednou hodně naráz, tak mám čas si i číst a přemýšlet kterým směrem půjdeme. Kdyby bylo ale tolik věcí, které bych musela zvládat jako Vy tak bych ten dudlík si myslím používala taky.
Mám to mnohem jednodušší, takže jsem spíš přemýšlela, jestli místo papírových plen nepoužívat látkové, ale zatím jsem u těch papírových. Nemusím řešit práci, finance ani žádné závažné věci, tak mám čas a možnost přemýšlet o dudlíku a plýnách. Vás Zdeni obdivuji, že to zvládáte i s dudlíkem:-)
Milé ženy, je moc fajn číst, jak každému zabírá něco jiného. Nejlepší mi přijde kontaktovat tu laktační a opravdu vědě, jestli saje dobře. Zbytečně se vyhnete dalším problémům. Naše děti jsou moc hodné. Ondra dostal dudlík asi ve třech týdnech, protože měl tříselnou kýlu a nechtěla jsem, aby zbytečně plakal. Nakonec nebyl problém s tím ho odnaučit, protože ho skoro používal jen na spaní. Stačila jedna noc, kdy starý prokousl a když jsme druhý den koupili nový, tak jej už nechtěl. U druhé dcerky zatím dudlík nepotřebujeme. Myslím, že dudlík je v pohodě, ale je potřeba vědět, že kojím dobře a dítě nebude vyžadovat ten krásný tvar dudlíku a prso mu bude připadat nevhodné. Už to tady někdo zmiňoval, že pomáhá šátek nebo houpání na míči. Existuje taky stránka uspavac,cz, kde je možné si pustit
si ve smyčce zvuk vysavače, mixéru, fénu. Některé děti to uspí, ale většinou to nezabírá. Znám i rodiče, kteří uspávali krátkou projížďkou autem. Ale to by se mohlo prodražit:-). Vím, že se to moc nedoporučuje, ale děti mají rády teplo. Tak třeba zkusit teplé ponožky nebo jinou deku....
Přijde mi důležité co nejvíce se pokusit zjistit, proč dítě pláče. Kojení ho uklidňuje, ale možná chce být jenom s Vámi.... U prvního syna někdy pomohlo i to, že po kojení si ho vzal do náruče manžel a jelikož Ondra necítil mléko, tak v pohodě usnul...
Omlouvám se za rady, snad to nepůsobí chytrácky a přemoudřele. Kdyžtak se omlouvám...
Ondru jsem taky nemohla mít u sebe skoro 24 hodin, ale bylo mi opravdu špatně a netroufla bych si se o něj starat. Ale mrzí mě to dodneška, ikdyž za to nemůžu...Klárku jsem měla hned a bylo to super. Rozkojila jsem se tak, že bych mohla kojit další dvě děti navíc:-). Poprvé mi radili, ať dodržuju intervaly, já poslouchala a Ondrášek v noci plakal hlady. Klárku jsem přikládala, jak si řekla a zatím je to v pohodě, mléko se objevilo brzy... Hodně sil všem, co bojují s kojením...
@somniferka:ta doba byla temná hlavně rozpadem mého manželství, abych to uvedla na pravou míru. Dcerka byla hodně uplakané a náročné dítě, ale nemůžu všechno svádět na ni :) Mimochodem, rozvod je téma, které mi tu na signálech moc chybí- teda ne že bych ho snad někomu přála, ale nějaké rady, jak to zvládnout, jak se s tím vyrovnat..
@verinka-znovu: Teda, to mě mrzí ještě víc. Hodně sil. Bohužel k tématu nic nemám, asi až se s tím vyrovnáš ty, bude to na tobě něco napsat.
@somniferka: to je moc dobře, že nemáš nic k tématu..:)
No jo vlastně! :)
Jinak k těm dudlíkům: jsem z těch, jimž dudlík uškodil. Dala jsem ho dceři po šestinedělí a zkazilo jí to dost sání, takže mi znovu dost potrhala prsa, do ranek jsem dostala infekci, takže jsme znovu naskočily na kolotoč zvaný: léčení ragád a likvidace kvasinek. Stalo se to po pár dnech dudlíkování.
Takže jsem ho dala, až když jí bylo cca 5 měsíců, abych prodloužila v noci intervaly mezi kojením, nicméně kolem 10. měsíce prokoukla fígl, odmítla dudlík, stále se v noci kojí, naštěstí ne moc často. Pro někoho to může být spíš odrazující, ale pro mě je uspávání kojením stále ještě výhodné a kolikrát kojím a spím zároveň. :-) Řešit to začnu, až pokud opět otěhotním, nebo získám dojem, že mi kojení komplikuje otěhotnění.
@Eliška88: nám pomáhal klasický vysavač:-), ted už není potřeba a stačí poustit na mobilu písničky z rádia. A včera jsem zjistila, že Terezce náramně vyhovuje jízda vlakem na spánek, což je supr:-)
z mých zkušeností: šátek už do porodnice (dítě i matka budou klidnější a lépe se nastartuje kojení), spát spolu doma, chodit spolu v šátku ven s bdělým dítkem, kdo se cítí, tak vypadnout z porodnice tak rychle, jak to půjde - doma se vyspí více. je fajn si nechat někým navařit nebo odebírat obědy např. z nejbližší školní jídelny. přirazit dětskou postýlku se sundanou bočnicí k posteli matky, kojit v noci v posteli, kojit na požádání a HLAVNĚ! s nikým nic nesrovnávat, nečíst hloupé knížky o mateřství, dělat si to po svém. jinak budou depky.
@Alzbeta-Anna Nic proti tvojim skusenostiam, je fajn, ze si to mala takto. Ale mna osobne najviac stresovali vsetky matky, ktore mi tvrdili, ze nosit dieta v satku, spat s nim v posteli a kojit kazdych 20 minut je jediny spravny sposob, a ak to tak nebudem robit, bude to mrne hrozne trpiet. Moje dieta to nechcelo - v satku rvalo, v kocari bolo spokojne. Kojilo sa kazde 3 hodiny, v medzicase vyzadovalo dudlik. Prvy rok spalo najspokojnejsie vo svojej postylke, u nas v posteli az potom. Takze odporucam nechat sa viest tym, co vyhovuje obidvom, ci to bude satkovaci alebo kocarkovy sposob, kazde dieta ma ine potreby.
Evulko, je moc fajn, že sis našla postupy, které Tobě a Tvému dítku vyhovují. Já jsem jen chtěla uvést, co zafungovalo u nás. Rozhodně nechci nic nutit, jen chci sdělit, že to jde i takto, a mnohým maminkám i dětem to může usnadnit život. Mě zas deptalo, že jiné děti jedí od 6. měs. jak podle not a moje nic. :D Teď už bych se tím rozhodit nenechala...
Jak vidím, obě se shodujeme v doporučení vybrat si to, co vyhovuje mamce a dítku, ať už se jedná o cokoli A to jsem chtěla zdůraznit nejvíce. :-)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.