Našla jsem příběh, co jsem napsala před lety. Musím se u něj usmívat, a tak se chci podělit.
Moje nejmilejší babička je opravdu vzácný a podivuhodný člověk. Je to krásná žena. Hlavně se mi na ní líbí její láska a taky humor v jejích devadesáti-dvou letech.
Když byla teď v nemocnici, celé tělo ji svědilo a nebylo jí dobře. Volávala jsme jí. Naše rozhovory vypadaly asi takhle:
- „Halo?"
- „Ahoj babičko, tady je Anička."
- „Ani? Já jsem tě neslyšela ani nepamatuju."
- „Já tebe taky ne, babičko. A jak se máš? Jak se cítíš?" „Tohle nám nedělej!"
- „ No kdybych se měla líp, tak už to snad ani nevydržím." (babiččina častá hláška)
- „Jasně!" - a směju se od ucha k uchu.
- „To jsem musela vypadat, když jsi tady nade mnou posledně plakala." říká babička.
- „Nojo, když já o tebe měla strach."
Babička je nádherná. Vždycky když jsme u ní, tak mi nezapomene říct, jak mi to sluší. A že na porod vůbec nevypadám. Já jí zase říkám, že ona je taky krásná. A ona na to, že když se ráno podívá do zrcadla, tak vidí ruinu. A já jí na to vždycky říkám, že já vidím krásnou babičku. Ona je opravdu krásná, je krásná uvnitř a to září do prostoru. Říkám jí, že by si měla půjčit moje oči. Taky bych jí kolikrát ráda půjčila i moje kolena. Ty její už moc „nepérujou", jak sama říká.
Teď jsem si vzpomněla na příhodu, když byl ještě bráška malej a babička bydlela u sebe v domečku. Byli jsme na zahrádce a babička říká: „Mně tak moc padají vlasy..." a Jenda na to: „Nic si z toho nedělej babičko, mně zase padají slipy.. "
Má nás moc ráda. A moje děti zbožňuje. Říká že čas tak neuvěřitelně letí (už jí to věřím, mně taky!). Má super hlášku: „U dobrého muže žena jako růže. U zlého drába, za rok jako baba." Něco na tom bude.
Taky říká, že "chloubnej zadek patří do kalhot".
foto (c) Yanidel
Když tady nebude, bude mi moc a moc smutno. Ale zase si říkám, že až bude v nebi - bude to, jako by na mě čekala někde jinde. Jako když teď za ní jezdíme. Tak akorát bude v nebi. Tam na nás bude vidět pořád a jednou se zase potkáme. Ale bude mi moc smutno. Nikdo neví, jak dlouho tu budeme. Nic není jistota. Jen Bůh. Nejrůznější zkoušky a nemoci jsou jako schody do nebe... A pomalu, ale jistě, tam všichni přecházíme. Do nebe, do věčné lásky. Známý kněz mi říkal, že zavedl ve farnosti spolčo pro babičky, a že si tam povídají o nebi, aby věděly, do čeho jdou. To mě fakt pobavilo.
Jaké máte/měli jste babičky vy?
***
Všimla jsem si, že tady na signálech dost často mluvíme o našich prababičkách jako o moudrých a krásných ženách. Asi na tom, že do moudrosti člověk dorůstá, něco bude. A taky se mi moc líbí, když můj milý zpovědník říká, že naším životním úkolem je dosáhnout moudrosti, která nemá se vzdělaností a či dokonce chytrostí nic společného. A zrovna včera mě dostala do kolem moje babička, která je celý život taková nenápadná a v pozadí. Uvědomila jsem si, že se taky v mých očích dostává do kategorie "moudrá žena", která v rodině byla doposud vyhrazena prababičce. A jsem za to ráda, že svoji maminku v moudrosti následuje. Snad se k nim v dalších generacích časem také dokážeme přidat tím, že dorosteme do jejich moudrosti :)
Nikdo ji neřekl jinak než bábinka, byla pořád usměvavá a přes velké bolesti zad, kdy v dětství utrpěla vážný úraz, si nikdy na nic nestěžovala. Byla vzácný úkaz, protože většina seniorů mluví jen o svých nemocech.
Když vidím film Babička, rozpláču se, protože přesně taková byla i naše bábinka. Když jsem byla malá, chodívaly jsme na bylinky, učila mě plést, vyšívat, zpívala mi Ta naše písnička česká a taky Holka modrooká :-) Každý den chodívala na mši sv., uháčkovala pro všechny vnuky, pravnuky, sousedy, lidem z farnosti ozdoby na vánoční stromečky.
Je toho strašně moc. Nasadila nám všem laťku hodně vysoko. Jestli se mi podaří žít, alespoň z části takový život, jaký prožila ona, budu šťastná :-)
Každou jinou, ale obě milující a naslouchající... https://makie.signaly.cz/1712/dobre-ze-jsi Díky Bohu za ně!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.