Našla jsem příběh, co jsem napsala před lety. Musím se u něj usmívat, a tak se chci podělit.


Moje nejmilejší babička je opravdu vzácný a podivuhodný člověk. Je to krásná žena. Hlavně se mi na ní líbí její láska a taky humor v jejích devadesáti-dvou letech.

Když byla teď v nemocnici, celé tělo ji svědilo a nebylo jí dobře. Volávala jsme jí. Naše rozhovory vypadaly asi takhle:

- „Halo?"


- „Ahoj babičko, tady je Anička."


- „Ani? Já jsem tě neslyšela ani nepamatuju."


- „Já tebe taky ne, babičko. A jak se máš? Jak se cítíš?" „Tohle nám nedělej!"

- „ No kdybych se měla líp, tak už to snad ani nevydržím." (babiččina častá hláška)


- „Jasně!" - a směju se od ucha k uchu.


- „To jsem musela vypadat, když jsi tady nade mnou posledně plakala." říká babička.


- „Nojo, když já o tebe měla strach."

 Babička je nádherná. Vždycky když jsme u ní, tak mi nezapomene říct, jak mi to sluší. A že na porod vůbec nevypadám. Já jí zase říkám, že ona je taky krásná. A ona na to, že když se ráno podívá do zrcadla, tak vidí ruinu. A já jí na to vždycky říkám, že já vidím krásnou babičku. Ona je opravdu krásná, je krásná uvnitř a to září do prostoru. Říkám jí, že by si měla půjčit moje oči. Taky bych jí kolikrát ráda půjčila i moje kolena. Ty její už moc „nepérujou", jak sama říká.

Teď jsem si vzpomněla na příhodu, když byl ještě bráška malej a babička bydlela u sebe v domečku. Byli jsme na zahrádce a babička říká: „Mně tak moc padají vlasy..." a Jenda na to: „Nic si z toho nedělej babičko, mně zase padají slipy.. "

Má nás moc ráda. A moje děti zbožňuje. Říká že čas tak neuvěřitelně letí (už jí to věřím, mně taky!). Má super hlášku: „U dobrého muže žena jako růže. U zlého drába, za rok jako baba." Něco na tom bude.
Taky říká, že "chloubnej zadek patří do kalhot".

foto (c) Yanidel
 

Když tady nebude, bude mi moc a moc smutno. Ale zase si říkám, že až bude v nebi - bude to, jako by na mě čekala někde jinde. Jako když teď za ní jezdíme. Tak akorát bude v nebi. Tam na nás bude vidět pořád a jednou se zase potkáme. Ale bude mi moc smutno. Nikdo neví, jak dlouho tu budeme. Nic není jistota. Jen Bůh. Nejrůznější zkoušky a nemoci jsou jako schody do nebe... A pomalu, ale jistě, tam všichni přecházíme. Do nebe, do věčné lásky. Známý kněz mi říkal, že zavedl ve farnosti spolčo pro babičky, a že si tam povídají o nebi, aby věděly, do čeho jdou. To mě fakt pobavilo.

Jaké máte/měli jste babičky vy?

***

https://www.youtube.com/watch?v=z-joSlSAocg