Byla jsem od malička vychovávaná ve víře a v křesťanské morálce. A na začátek článku chci zdůraznit, že jsem měla milující rodiče, kteří se snažili mi předat to nejlepší. Ale chyby dělá každý.

Jsem ročník 1971. Nedávno jsem prošla tříletou psychoterapií a teprve tam se odkryly některé kořeny mých problémů. Moji rodiče s námi o sexu mluvili, sice málo, ale snažili se a maminka nám dala číst knížku Děvčátka na slovíčko. Ve mně ale byla sexualita velmi živá a příliš jsem si s ní nevěděla rady. To, co jsem tehdy pokládala za nečisté a hnusné, myslím, že bylo vlastně normálním poznáváním. A narovinu říkám, že duchovní a duševní zranění v sexu můžou napáchat opravdu ošklivé věci.

Měli jsme v naší farnosti kostelní sbor, který vedly dvě svobodné slečny. Každou sobotu jsme chodili na zkoušky, a po nich jsme občas hráli hru Cesta do nebe.

Šlo o to, kdo rychleji s figurkou do nebe dojde. Např. Zpívala jsi v kostele. Hraješ ještě jednou. Ale taky tam byly takové mravokárné zákazy. Třeba: "Uhřátý si pil, dvě kola nehraješ." A taky si dodnes pamatuju, jak jsme od slečen dostávaly různé zbožné brožurky. Samozřejmě hříchy proti šestému přikázání byly prezentovány jako ty nejhorší. Pamatuju se na větu: "Okoupat se musíš." S dovětkem, že to je ale tak všechno, kdy by se měl člověk svého těla dotýkat. Také si pamatuju, jak jsme na našich schůzkách s děvčaty z kostela diskutovaly, co se ještě v době chození s klukem smí a co už ne. Jestli ruka na stehně a dlouhé líbání už jsou hříchem, nebo ne a v které fázi známosti.

(Cc) photo by Luca Rossato

Protože jsem zkrátka byla hodně sexuálně nabitá, neměla jsem se ráda. V mojí mysli se to neslučovalo s představou dobré křesťanky. Nechápala jsem tenkrát, že k mému cholericko-sanqunickému temperamentu to patří a že vlastně sexualita je v božích očích v zásadě dobrá. Prožívala jsem opravdu velké trauma. Možná i ono bylo jedním z důvodů vzniku mé psychické choroby. Jako dospívající dívka jsem se strašně styděla mluvit narovinu s knězem o těchto věcech. Na druhou stranu jsem ve filmech viděla líbající se dvojice a taky mě to velmi lákalo. Prostě jsem z toho měla hlavu v pejru a zmatek v duši.

Také by měl někdo snoubencům říct, že když se snaží před svatbou zachovávat čistotu, oba se proto rozhodnou a vědí proč, tak si nemůžou myslet, že za měsíc po svatbě z nich budou úžasní milenci. Žena, která byla vychovávaná tak, že líčení se, výstřih nebo barvení vlasů už jsou zbytečné zhýralostí, zřejmě nebude hned schopná se cele svému muži odevzdat. Bude to chtít čas a jemnost. Žena se po svatbě bude teprve učit být milenkou, radovat se ze svého těla.

Teprve ve svých čtyřiačtyčiceti letech jsem byla schopná říct: "Moje bradavky a můj klitorise, mám vás ráda." Může to znít morbidně, ale pro mě to bylo konečně absolutní ANO řečené vůči sobě samé a vůči mé ženské sexualitě.

Krasnazena, 28.09.2015