Rozhodla jsem se. Je mi to jedno. Je mi jedno, že mám celou kuchyň plnou zbytků jablek, odřezků po zavařování. A že mi mezi nimi leze dítě, které si nadšeně všechny odkrojky strká do úst a vítězoslavně se na mě bezzubě zubí.

Je mi jedno, že to v obýváku vypadá zas jak po řádění divoké zvěře, vytahané hračky kam až oko (ne)dohlédne. A že jakmile se nedívám pod nohy, křupne mi pod nimi nějaká hračka (pořád ale lepší než dítě, že). A je mi jedno, že i když jsem po desáté řekla starší dceři, že osmiměsíční dítě si s ní nebude schopno malovat, zas ji na zem přinesla svůj kyblík plný pastelek se slovy: „Já ji to naučim pece!“.

Sedla jsem si v pokoji. Když je mi to teda jedno. A rozhodla jsem se nic nedělat, jen tupě zírat. Jenže… Ono to má háček. Mně to jedno tak úplně není.

Občas mě přepadá pocit marnosti. Štve mě, že ta práce v domácnosti není vidět. Tedy není vidět, pokud je udělána. Jakmile ale udělána není (i když třeba kvůli bohulibé činnosti jako je zavařování jablek), tak je to vidět nepřehlédnutelně. Jsem z toho unavená, protože mi to přijde jako nekonečný kolotoč – já se snažím něco uklidit, a za mnou lezou dva přihlížeči, kteří to vzorně zase hezky dávají do původního stavu. Popřípadě něco desetkrát bezúspěšně opakuju a zároveň se jen tiše modlím, aby mi zas neruply nervy.

A tak když přišel manžel domů, začala jsem do něj žalostě bušit. Něco ve stylu, že chci utéct a že už tu nebudu. Manžel se nezalekl, vkročil do kuchyně a … nakop při tom onen kyblík s pastelkami, které tam naše altruistické batole opět naservírovalo našemu kojenci přímo pod nos a které už jsem dneska nesčetněkrát sesbírávala. A ony se tak krásně rozprskly mezi ony zbytky jablek, které popadaly z linky při zpracovávání tohohle sezónního ovoce... Ach!

Zase jsem chtěla začít hořekovat. Najednou jsem si ale uvědomila něco, co mě začalo děsit. Že se vlastně čistotě našeho domu věnuji nějak moc, a že si to, že to u nás občas vypadá jak po výbuchu, beru až moc k srdci. A jako svůj neúspěch. A při tom zapomínám vidět úspěchy (třeba ony sklenice plné jablek). A taky, že stále víc času věnuju úklidu podlah než svojí vnitřní údržbě… Pod záminkou, že přece „není čas“. Ale přitom stav mojí duše je pro naše děti daleko důležitější než ona čistá podlaha. Promítá se totiž do mého jednání s dětmi, do toho, jak moc mám trpělivosti a i do toho, jak moc jsem unavená…

No ale ještě k doplnění příběhu. Můj manžel sice onen kyblík rozkopl, následně ale zahlaholil něco ve smyslu „Však jsou děti spokojený ne? Tak o co jde..“ a začal uklízet. Zametl a posbíral hračky a za půl hodiny to u nás vypadalo nepoznatelně.

A tak přemýšlím, proč se vlastně někdy tak nervuju... Vždyť děti stejně asi nebudou vzpomínat na to, kolikrát týdně jsem umyla podlahu, či zda si o naše okna rozbíjely hlavu kolem letící sýkorky, jak průzračná čistotou byla… Ale snad se jim víc do paměti vryje, jestli měly mámu v pohodě, jestli měly mámu, která si na ně uměla najít čas (i když ji jiná práce stála a jí to štvalo) a hlavně, jestli měly mámu, která v sobě měla takový ten vnitřní klid a nadhled… Který umí dát důvěra v Boha. A který asi nebudu mít, pokud si občas nenajdu i čas sama na sebe a na Boha.