Momentka z lucemburské každodennosti
 
Vídám je téměř denně. 
Jsem s Tinou na hřišti a nedá se říct, že bych byla dokonale všímavá matka. A vždy k dispozici taky být neumím. Vlastně úplně přesně ještě nevím, co se po mě chce. 
A pak je uvidím. Vezou se ve dvou obrovských kočárcích. V každém jsou posazeny čtyři děti v Tinině věku. Další, jistější v chůzi, se drží kočárků a jdou. 
Jsou to zvláštní kočárky, které netlačí maminky nebo tatínci. Ani babičky či dědové, ani tety a strejdové, ani chůvy a chůváci když už. Tlačí je pančelky z jeslí. 
A já to prostě nechápu. 
A ostatní nechápou mě.
 
Jak můžu to dítě tak strašně omezovat? Jaktože mu nedopřávám kontaktů s jinýma dětma. Jaktože jí nenaučím od raného věku poslouchat jiné autority. Vždyť už je dost velká a musí se učit jazyky!
A já furt nevím, co jim na to říct. Obzvlášť anglicky.
 
Měla jsem takovou radost, když na setkání, které se týkalo zřízení víkendové české školy, jedna z žen, která by chtěla taky učit lucemburská Čechátka češtinu, zmínila, že má tříleté dítě, které ještě nechodí do školky! 
Po schůzce jsem se jí na to ptala. Říkala: Ony to možná nějak zvládnou, ale nejsou na to ještě emocionálně připraveny.
Málem jsem jí dala pusu. 
A to je to vědkyně, která má fildu a 7 let se věnovala fonetice. 
Teď je doma s druhým dítětem, které nechce dát příliš brzo do školky.
Olíbat málo. 
 
Tohle setkání mě tak povzbudilo a obrnilo. Nejsem sama, možná nejsem jedinej cvok, kterého mrazí, když spatří v parku ty obrovské kočárky, v nichž se dokolečka vozí naskládaná batolata. 
 
Tímto textem nechci odsuzovat matky, které musí nebo potřebují umístit dítko do nějaké instituce. Spíš mě štve, že existuje společnost, která to považuje za normu; ne za nouzi, ale za to "nejlepší řešení". V Lucembursku, kde je běžné umístit sedmitýdenní miminko do montessori školky (co tam asi dělá?), jsem prostě za magora.