Poslední dobou se čím dál častěji ptám, čím jsem si to zasloužila, že zrovna já mám dvě krásné, zdravé děti. Proč zrovna já ano a jiní ne?

Já vím, je to hloupá otázka. Jako by si někdo snad zasloužil zdravé a jiný nemocné dítě. Blbost. Ale čím jsem starší, tím víc žen kolem mě si prošlo potratem, dítě jim zemřelo či se jim narodilo dítě nemocné. A to asi ani zdaleka nevím o všech a o všem, protože těžkosti se na potkání nevykládají...

Asi si ani nedokážu představit bolest s tím spjatou. Místo toho se mi vedle nohou batolí dvě ptáčata, které se sice občas vztekají, trucují a odmlouvají, občas na sebe křičí... A mně jde z toho hlava kolem. Ale jsou zdravé. A jednou, dá-li Pán, vyrostou a vyletí mi z hnízda.

Proč já mám takové štěstí a jiní ne? Z lidské perspektivy je to hrozná nespravedlnost. A z Boží? Vydržela bych já takovou zkoušku s hlavou vztyčenou? S pevnou vírou v Boha? Možná mám to štěstí, protože mám příliš malou víru... Protože Bůh ví, že já bych to neunesla? Zase hloupá úvaha, že...Navíc člověk nikdy neví, co ho ještě v životě potká... Ale stejně mi to nedá.

Je mi líto těch maminek. Jejich bolesti, pláče, strachu z budoucnosti... Strachu o jejich dítě.

Když jsem čekala své první dítě, na konci těhotenství se objevila (ze zpětného pohledu) banální komplikace a já najednou dostala strach, který mě pohltil. Najednou jsem si uvědomila, jak je člověk malý. A ten život, ten malý život, který jsem ještě ani pořádně neznala, byl najednou v ohrožení... A ve stejném těhotenství se mě jedna spolužačka zeptala, jestli jsem neuvažovala jít na potrat. Vlastně jí asi ani nenapadlo, že by mladá nedostudovaná vysokoškolačka mohla mít dítě zcela záměrně a plánovaně.

Prapodivný svět. Na první pohled nespravedlivý. Bezmezně ale obdivuji matky, které bojují. Které bojují za své děti a které trpěly a trpí pro svoje děti. Nevím, bohužel, jak jim pomoci, jak jim ulehčit... Jde to vůbec?Ale jsem jim vděčná, protože díky nim si stále více uvědomuju, co to jsou ty pravé hodnoty a o co v životě skutečně běží. A smekám před jejich muži, kteří se nebojí držet je v těžkých chvílích za ruku a být s nimi. Díky nim, těmto na první pohled nepatrným ženám a mužům, poznávám další obivuhodnou tvář toho, čemu se říká láska. A nehasnoucí Naději.