Ve čtvrtek jsem byla na návštěvě u nové kamarádky. Seznámily jsme se čistě virtuálně přes Signály a daly si rande u nich doma včetně všech našich dětí, zatím čtyř, z toho dvou čerstvých a ještě životem nezrezivělých.

A tam se opět dělo to, co si uvědomuji již dlouho. Jak mám přístup k někomu, kdo je ještě schopen a ochoten mě poslouchat, tak jsem k nezastavení. Mluvím a mluvím a zároveň jsem dychtiva informací, poslouchám a skáču do řeči. A nesmírně ráda opustím řeč batolat a nemluvňat, slova jako „dobrý“ a „ručičky“ nahrazuji slovy „nutričně vyvážený“ a „horní končetiny“, používám obrazné řečové obraty a užívám si, že to jest bráno tak, jak říkám …

(vsuvka: nedávný rozhovor na ulici s Vendou:

On: „Tady sou pěkný domečky!“

Já: „Jo, jsou. Ale ty jsou moc drahý, na ty finančně nedosáhneme, bohužel.“

On: „Vememe žebžík! Dosáhneme!“)

… a ne doslovně dle výše uvedeného vzoru ve vsuvce.

Bohužel ne vždy se to setká s úspěchem. Mozek mám vykojený, a tak to s mou vyjadřovací schopností není tak skvělé, jak se holedbám. A navíc komunikace s dětmi je tak nakažlivá, že to jde čím dál víc ztuha, mluvit jako mentálně normální dospělec.

(další vsuvka: Před časem jsme byli na prohlídce domu k možné koupi. Při odchodu Vendovi makléřka a majitelka domu mávaly. A já jsem jim zcela spontánně mávala radostně na rozloučenou místo něho. Uf.)

A další věc, kterou jsem si při té čtvrteční návštěvě užívala, bylo, že jsme nemluvily jen a jen neustále o dětech, ale i o životě, minulosti, plánech do budoucnosti… Supr. Starší polovinu dětí jsme něžně uklidily do pokoje a povídaly jsme si.

No, odjížděli jsme z návštěvy mnohem později, než jsem slíbila, protože jsme se nemohli odtrhnout.

Ale co jsem tím vlastně chtěla říct? Zjišťuji, že úplně spadám do kategorie matek, které, když jsou někde (míněno někde jinde, než doma s dětmi), se nemohou nabažit kontaktu s lidmi a rozhovoru. Mluvím a mluvím a chci slyšet i něco normálního od ostatních. Jsem prostě "nevykecaná".

Kdesi jsem četla, že je to vlastnost odsouzeníhodná, ostudná a hodna okamžité a kvalitní nápravy. Jistě na tom něco je. Ale nejedná-li se zrovna o přijímací pohovor do zaměstnání, myslím, že je to věc omluvitelná. A zcela přirozená. Dokazuje to, že i matky jsou lidé jako ostatní a že porodem se nezredukovaly pouze na výrobnu mléka, živou pračku a houpačku. Což je velmi pozitivní a úlevné zjištění.

A tak myslím, že v rámci zachování duševního zdraví bychom si my maminky měly tohoto vykecávacího potěšení čas od času dopřát. Budeme pak milejší na své děti a dokážeme manžela po návratu z práce přivítat i romantičtěji než jen „papa, taťulko!"

Určitě pookřeje.