Byla to dlouhá cesta. Vdávala jsem se jako šestavacetiletá a toužili jsme po dětech, tedy hlavně já. Manžel má tu výhodu, že umí lépe brát život tak, jak jde.

Vždycky jsme měla dlouhé nepravidelné menstr. cykly, ale pokud je žena svobodná a nežije sexuálně, tak to řešit nemusí. První rok jsme byli rádi, že jsme sami a můžeme se sžívat. Přestěhovala jsem se docela z daleka, ve Varech jsem si musela najít práci, přátele, stávala jsem se manželkou, matkou a hospodyní. A to není právě málo. První gynekolog mi vždycky jen dal injekci, aby se menstruace spustila, a neměla jsem z něho dobrý dojem. Našla jsem si tedy jiného až v Praze. Ten díky ultrazvuku zjistil, že mám anovulační cykly. Prostě vajíčko uzrává jen občas. Podstoupila jsem zjišťovací gynekologickou operaci, kde se přišlo na to, že vejcovody mám průchodné a žádná mechanická příčina neplodnosti u mě není. Jen si vzpomínám, že mě překvapili otázkou, zda byl vyšetřen manžel. Spermiogram je to nejjednodušší, co se dá provést. Šel na něj tedy až po mé operaci a výsledky nebyly dobré - málo spermií v ejakuátu a některé se pohybují pomalu. Nebylo to úplně tragické, ale dobré taky ne.

(Cc) Georgie Pauwels

Mám vystudovanou teologickou fakultu, tak jsem věděla, jaké je učení církve v oblasti reprodukční medicíny. Co jsem ale zkusit chtěla, byla inseminace - v době ovulace by byly manželovy spermie vstříknuty přímo do mého těla. Ale můj gynekolog byl toho názoru, že v našem případě, by to stejně nevyšlo. Začali jsme s mužem mluvit i o adopci, ale on nechtěl. Znali jsme případy, kdy to dopadlo velmi špatně a navíc já mám psychiatrickou diagnózu a manžel se oprávněně bál, že kdyby byly ve výchově velké problémy, nezvládla bych to. V koutku duše jsem mu to vyčítala.

Těhotných a dětí kolem mě přibývalo. Bylo mi někdy hrozně. I moje maminka se léčila s neplodností, ale pak jí Bůh požehnal třemi dětmi. Měla jsem pocit, že na mě Bůh zapomněl. Nejhorší byly Vánoce, o svátku sv. Rodiny jsem řvala. Moje o dva roky mladší sestra měla už děti tři a nikdy nezapomenu na jedno horké červencové odpoledne, kdy se mi svěřila, že čeká čtvrté. Namasírovala jsem jí záda a pak jsme si plakaly na rameni - já hořké slzy z prázdného lůna, ona slzy vyčerpanosti a strachu, jak to zvládne. A za týden přišla esemeska, že čeká dvojčata!

Nikdy jsem Bohu díky nedošla k tomu, že bych se nemohla dívat do kočárků nebo musela odvracet hlavu od těhotenských bříšek. Ale slz bylo hodně. Někdy jsme úpěla k Hospodinu jako biblická Chana. Touha po dítěti je totiž i tělesná. Občas se mi v noci zdálo, že rodím nebo kojím.

Ještě jsme to nevzdávali. Navštívili jsme jednu vyhlášenou lékařku v Plzni, která se zabývá imunologií neplodnosti. Může se totiž stát, že když nemůžu mít děti s mým mužem, s Frantou či Jardou by to šlo. Tam přišla studená sprcha. Po všech vyšetřeních vyrukovala paní doktorka s tím, že mi najdou anonymního dárce spermií - bude to vzdělaný krasavec a mně se splní touha mít dítě. Doteď si pamatuju, jak bylo děsné vidět vystrašené páry v čekárně, které přišly kvůli stejnému problému, muže s kádinkami, jak jdou do malé místnůstky. Když jsme vyšli ven, byl manžel zdrcený. V jeho očích jsem četla: "A budeš mě mít ještě i teď ráda? " Objala jsem ho a řekla mu, že s ním chci zůstat. Naší "výhodou" zřejmě bylo, že neplodnost je oboustranná. Nikdo nemůže jistě vědět, že bych s Frantou otěhotněla. A byl to přesně ten čas, kdy nás mohl nést náš manželský slib. "A ponesu s tebou všechno dobré i zlé......"

Stejně jsem se ještě nevzdávala naději a věřila v zázrak. Občas si koupila těhotenský test, když menstruace vynechala a pak na sebe hubovala, jak jsem naivní. A když mi bylo čtyřicet přišly ošklivé deprese a hospitalizace na psychiatrickém odd. nemocnice. Tušila jsem, že čtyřicítka bude konec nadějím.

Ještě jednou jsem přemýšlela o umělém oplodnění, protože mi to i doporučil primář. Řekl, že moje deprese mají kořen v tom, že toužím po dětech a nemám je. Byla to poslední šance, do 40 let věku ženy hradí tři zákroky pojišťovna. Ale stále a pořád mi v hlavě znělo slovo "svévolník". Modlila jsem se se svým zpovědníkem a prosili jsme o slovo od Hospodina. Už nevím, co jsme v Písmu otevřeli, ale ta odpověď byla jasná. Bylo prostě jasné, že pro mě tato cesta není. Ale říkám zcela upřímně, že chápu tu obrovskou touhu žen po dítěti, že se pak nedívají napravo, nalevo a jdou za ní. Ale já nechtěla být svévolník, chtěla jsem hledat Boží vůli, tušila jsem, že můžu být matkou bez vlastních tělesných dětí.

(Cc) Kate Geraets

Pochopila jsem, že bezdětnost není neplodnost. Začala jsem se ptát, co chce Pán právě po mně, co pro mě připravil. Mám muže, jsou ženy, které touží po manželství a zůstanou samy, jsou ženy, které ovdoví. Odkryla jsem v sobě, že chci být tetou a to i adoptivní, chci psát a chci v knihovně být tou, která dětem pomáhá se rozvíjet. A v neposlední řadě toužím být přítelkyní, která má otevřené srdce pro druhé.