Začalo to celkem nenápadně – občasným pokašláním starší dcery. A pak následovala noc, při které jsem jen vzpomínala, jaké je to krásné vstávat do tmy jen tak v průměru třikrát až čtyřikrát.

Následující večer se přidala i druhá, mladší z dcer. Z nosu ji začalo téct jak o závod a co hůř, přes svůj plný nosík nebyla schopná chytnout dudlík, a tedy si i slastně dudat ze spaní. Místo toho si ze spánku vyříkávala všechny křivdy předcházejícího dne. No, aspoň u toho spala. Na rozdíl od nás.

Musím se přiznat, že nemoci svých dětí nenesu moc dobře. Když už jsme spolu několikátý den doma, leze mi to pomalu ale jistě na mozek. Nejenže se tak nedostanu mezi lidi, ale za své bere i má strategie, že čím víc jsme venku, tím menší šanci mají děti udělat doma nepořádek (což mi připománá manželovu krásnou včerejší večerní modlitbu s dcerou: „Pane Ježíší, děkujeme ti za naší maminku, protože tu určitě celý den uklízela, i když to není vidět.“ No, nedojalo by vás to? :-) ).

Třetí den nemocničního režimu mě už přestalo bavit utápění se v mých splínech a radši jsem začala přemýšlet, čím tyhle dny mně i dětem aspoň trochu zpříjemnit. A vzpomněla jsem si, že se nám na zahradě krásně rozrostl tymián a i přes natrhání si několika hrstí na sirup proti kašli je ho tam stále hojnost. A taky na to, že jsem si před víc jak měsícem založila recept na tymiánové sušenky, které jsem objevila v jakémsi časopisu a jejichž kombinace mi zazněla celkem zkouškuhodně. A v neposlední řadě i na to, že mojí starší dvouletou dceru ohromně baví motání se v kuchyni. Večer jsem se tedy jala zpracovat těsto, abychom mohly následující dopoledne s dcerou strávit s formičkami v ruce a nosem na troubě.

Zaujetí prací

Nakonec jsme si to užili, a to i "s nudlí u nosu". Mladší dcerka si vzorně usnula a dala nám tak nerušený prostor pro práci. Starší pečlivě vykrajovala, skládala na plech a sledovala napínavé pečení v troubě (kam se hrabe Křemílek a Vochomůrka). A při pečení se naším domovem rozletěla libá vůně tymiánu a pečeného cukroví. A těm našim usmrkaným a unaveným dnům to najednou dodalo úplně jinou atmosféru...

Zajíci bez uší posloužily jako zkušební vzorky a ty zbylé, celkem vyvedené, kousky jsme pak společně nachystaly na talíř a ony tak (aspoň na chvíli :-) ) ozdobily náš všední stůl. A provoněly byt. Takovou tou jedinečnou vůní domova.

A já jsem tak stála v naší kuchyni a užívala si té domácí vůně a čichala a čichala... Vůně se prý totiž vrývá do paměti. Asi je to pravda, protože i já mám několik vůní spojených s různými okamžiky... A tak tajně doufám, že až jednou moje dcery vyrostou a ucítí, třeba náhodou, vůni tymiánu (neboli mateřídoušky), vzpomenou si i na naše společné chvíle. A třeba i na to, že i z nepříjemných dní se dá někdy poměrně malým úsilím udělat celkem slavnostní okamžik ;)

No, a ten slavnostní okamžik může pokračovat i do následujího rána, kdy se vaše dvouleté dítě rozhodne, že vás nebude vytahovat z postele klasickým: „Já už sem vhůůůůu... Už taky vštávej!“, ale že každému znavenému rodiči donese (a ne jednou) z kuchyně po sušence. A k tomu tak hezky dodá: „Můžeš ťo nojmájně šníšt, tatínku. Nojmájně ťo sněž! A eště mamince...“ A honem, jak by šlo o tu nejdůležitější věc dnešního dne, běží pro další kousek určený jen a jen pro maminku :-)

 

Recept na sušenky:

  • 250 g změklého másla
  • 150 g cukru
  • 1 lžíce citronové kůry
  • 2 vejce
  • 500 g hladké mouky
  • 1 lžíce sekaných tymiánových lístků
  • 30 mandlí (nemusí být)
  • žloutek na potření (nemusí být)
  • moučkový cukr na posypání (nemusí být)

1. Máslo vložit do hnětací mísy a metlami ušlehat, vmíchat cukr, kůru a vejce. Po té do směsi přidat mouku smíchanou s lístky tymiánu a vypracovat těsto (mně to šlo líp klasicky ručně než v robotu). Těsto přikrýt potravinářskou fólií a nechat nejméně 1 hodinu odležet v lednici.

2. Těsto klasicky vyválet a vykrajovat všemožné tvary. Možno do každého kousky, dle originálního receptu, vtisknout mandli. Dále je možné potřít rozkvedlaným žloutkem se dvěma lžícemi vody. Péct na 200 stupňů do zlatova.

Náš tymián v nich nakonec nebyl až tak výrazný, tak pokud má někdo rád ostřejší chutě, určitě ho jde dát i víc. V originálním receptu rovněž píší, že jsou dobré slepované marmeládou s růžových květů. Růže na marmeládu ale zatím nepěstujeme, tak nemůžu referovat :-)

Originální recept pochází z časopisu Praktická žena, duben 2008