(foto:http://cz.clipartlogo.com/premium/detail/retro-tv-with-antenna-hand_97532531.html)

Když jsme byli ještě hodně malí, rozhodli se naši rodiče, že nebudeme mít televizi. Jako malé děti jsme ji k životu jistě nepotřebovali. Moje další setkávání s televizí bylo ojedinělé. Vzpomínám na pořad pro děti „Kuřátka“, který nám pouštěla paní učitelka ve školce anebo „Jú Hele Neděle“, na které jsme se chodili koukat ke Koukalům - našim sousedům a zároveň rodinným příslušníkům). Dále si vzpomínám, jak nás tatínek v neděli odpoledne bral právě k sousedům na Vinetua, když zrovna v televizi běžel. Návštěvy u babičky jsme téměř celé proseděli u televize, tolik nám byla vzácná.

Ve škole jsme byli pro druhé předmětem posměchu. „Vy nemáte televizi…“, slýchali jsme docela hodně často od spolužáků. Snad celá škola to věděla, že Cíchovi ji nemají. Žadonili jsme a často prosili rodiče, ať televizi koupí. Nicméně ta nejkrásnější dětská léta jsme prožili bez ní. Bylo více času na čtení, na dětské hry, lítání po venku, na zimní bobování, bruslení a hokej či letní badminton, vybišu a fotbal, na hraní si „na indiány“ či „na schovku“, nebo taky na policajty, kdy jsme normálně natvrdo šli na silnici a stopovali auta a měli jsme hroznou srandu, když nám řidiči zastavili a tu hru s námi hráli. Také byl čas na práci, kterou jsme každý den měli nachystanou anebo čas na večerní přípravy, když jsme chtěli spát „pod širákem“, spojené s opékáním špekáčků.

Rodičům už bylo i trochu trapné, jak jsme občas otravovali sousedy a dívali se u nich na televizi. Když jsem byla v deváté třídě, koupila se domů televize. Jo panečku, my byli šťastní. Dodnes si pamatuju, jak to u nás pán instaloval a o půl osmé večer začínaly zprávy na Nově. A tak jsme měli doma konečně televizi. Spolužáci se nám přestali smát, už jsme alespoň v tomto směru nebyli úplně divní a my jsme se prostě začali dívat. Pamatuju na Kobru 11, Walker Texas Ranger, Sestru Stefani, Profesionálové, nedělní pohádky a podobně. Jak jsem si na televizi rychle zvykla, tak jsem si postupně zase odvykla. Přešly „blbé roky“ a já prostě zjistila, že je to maření tak cenného času a že ač tam může být i dobro, je tam také zlo, které člověk podvědomě nasává.

(foto: http://www.hdtvblog.cz/novinky/sony-bravia-plus-netflix-internetova-videopujcovna)

A tak jsem se přestala dívat. Nebylo to ze dne na den. Možná to trvalo pár let. Ale během těch pár let jsem postupně docházela k zjištění, že televizi k životu opět nepotřebuju. Navíc se mi obrazy z televize vracely v myšlenkách, prožívala jsem úplně zbytečně cizí nereálne životy, zatěžovala jsem si tím mysl a občas jsem si prožila i noční strachy, když se ty obrazy vracely ve snech.

Víte, před těmi dvaceti lety to bylo ještě jiné než dnes. Byly pouze čtyři kanály (Čt1, Čt2, Nova a Prima), běželo pár slušných seriálů a člověk mohl shlédnout pěkný film. Dnes, kdy si člověk může vybrat ze stovek stanic (všelijaké „odrůdy“ Čt, Novy a Primy, kanály na sport, na zábavu, pro děti, hudební kanály či jiné nečisté taháky). Když vidím ty zprávy, kriminálky, sexuální scény, či oplzlé „zábavné“ pořady, je mi z toho smutno, kam jsme se to dostali a co nasávají naše děti. Televize se stala každodenní kulisou mnoha domácností, a pokud rodiče nejsou zrovna doma, tak vůbec nemají kontrolu, co jejich děti sledují, čím se krmí, kdo a jak je vychovává.

Tolik jsem toužila, abych narazila na muže, který nebude televizi k životu potřebovat. Bože, díky! Vašek si tím taky prošel. Ale Bůh mu dal tu moudrost poznat v tom nicotu a zmařený čas. My dva jsme se společně dívali pouze na jednu pohádku v době chození. Pak už nic. Tolik je to pro nás společné a vnímám to jako dar… možná vymodlený.

Teď doma televizi nemáme. Není to předmětem sporů, není to nařízením manželky, není to věcí, kterou bychom si chtěli pořídit. Vidím to jako velkou milost boží a taky jako plod toho, že jsem v raném dětství televizi doma neměla.

Mohla bych také zmínit agresivitu a divokost, kterou děti přejímají z animovaných „pohádek“ či jak to nazvat, nebo také problematiku rozvoje řeči – právě u animovaných pořadů dítě nevidí mimiku při mluvení a může to pak způsobit problém v řeči dítěte – anebo vzorce chování, které se rozhodně nenesou v křesťanském duchu a které napodobují anebo třeba „strachy a noční děsy“ dětí, které sedávají před „mega“ obrazovkou a jsou obklopeny různými strašidly a nestvůrami. A tak dále a tak dále.

(foto:http://vtipy1.cz/kreslene_vtipy/cernobile?strana=21)

Možná jednou také podlehnu tlaku svých dětí a televizi pořídíme, nechci tvrdit teď, že ji nikdy nebudeme mít. Co ale vím je, že jsem vyrostla bez televize a nemám z toho žádný handicap. Naopak měla jsem krásné dětství  a nyní mám více času na práci, na rodinu, na svoje zájmy (háčkování, vyšívání či pletení), na klavír, na modlitbu, dejme tomu že na knížku, na nedělní procházku či na sklenku vína u zapálené svíčky s mým vyvoleným…

Proč vlastně tento článek píšu? Možná bude pro někoho inspirací, možná to bude pro někoho námětem kritiky anebo (a to by mi stačilo) to bude pouze poděkováním mým rodičům, že ten náš tlak tak dlouho ustáli a že jsme měli tak krásné dětství…

Mami (alias TetaAni), díky… za nás tři (respektive čtyři), tvoje Andul

pozn. redakčne upraveno a kráceno