Chci se s vámi podělit o jednu velkou radost. Začala jsem již čtvrtý školní rok jako učitelka ve školce.  Máme smíšené oddělení – to znamená všechny děti dohromady.


Na konci minulého školního roku jsem byla téměř vyhořelá. Po celý rok chodilo hodně dětí, převažovali kluci. Jeden klučina měl sklony k šikaně, takže jsme ho musely pořád hlídat. Do toho jsme měly ve třídě pět dětí, které neměly ještě tři roky. Dva kluci ubližovali dětem. Tři nevydrželi chvilku v klidu. Prostě třída k pohledání. Už v listopadu jsem byla unavená. Co budu do června dělat, říkala jsem si.

Na konci roku jsme se účastnily seminářů. Dvě kolegyně byly na semináři a dvě jsme zůstaly na 40 dětí samy. Deset dní jsme byly celé dny v práci – devět hodin s dětma. V červnu už jsem děti nemohla ani vidět, natož slyšet. Byla jsem protivná neurotická učitelka. Přesně ten stav, který ze srdce nesnáším. Před očima se mi míhaly různé obrazy, děti se mi míhaly před očima a já byla otupělá. Občas jsem neviděla, že mi dítě přišlo ráno do třídy. Do toho se ozývala zodpovědnost: co když někdo odešel, aby se něco nestalo.

Pochybovala jsem o sobě, o svojí práci, o svých kvalitách, o tom, jestli jsem na správném místě. Pochybovala jsem o všem.

Tento stav zapříčinil taky náročný začátek školního roku, kdy nám nové děti střídavě měsíc brečely. Jedna maminka si na mě stěžovala, že jsem vulgární a že jsem škaredě chytla její dvouletou holčičku a křičela na ni. (Stalo se to při přecházení silnice, kdy se vytrhla uprostřed cesty, já jsem na ni vykřikla a stáhla jsem ji za ruku. Viděla to jiná maminka a už to jelo. Dlouho jsem řešila, co dělat, jestli ji mám příště radši nechat přejet? A vyčítala jsem si, že ji nevzala za ruku sama a nechala jít s Martinkou.)

Letos v září to nebylo jiné, ve školce jsem být nechtěla. Naštěstí mi zkrátili úvazek natolik, že jsem si musela najít ještě jednu práci. Byla to práci manuální, bez zodpovědnosti a chodila jsem do ní pěšky přes kopec – lesem. Časově jsem tam byla v podstatě stejnou dobu jako ve školce. A úžasně jsem si odpočinula. Získala tolik potřebný nadhled. V říjnu jsem počet hodin manuální práce zkrátila, na konci října ukončila úplně. Z časových důvodů – neměla jsem už vůbec žádný volný čas.

Nedostatek volného času způsobil, že jsem neměla čas přemýšlet nad blbostma. Doma jsem jen vařila, jedla, prala a spala. A umývala nádobí. Toto období mě neuvěřitelně očistilo. Změnila jsem způsob uvažování. Začala být mnohem víc vděčná. Najednou se vynořila úcta k druhému člověku, jemnost a laskavost. ˇUžas nad božím plánem a záměrem se mnou.

V současné době mám ve školce o trošku navýšený úvazek, budu si muset něco malého najít. Ale práce mě neskutečně baví, užívám si každou chvilku s dětmi. Chodí nám jich kolem 17 a já jsem šťastná. Nemáme žádné dítě, které by záměrně ubližovalo dětem. Kluků máme stále víc, stále je tam dost dětí mladších tří let, ale chodí jich míň. A já mám na ně čas. Mám to, po čem jsem vždycky toužila – čas na každé dítě.

Ráno si krásně hrají, vyrábíme spolu, povídáme a ve třídě je klid, pohoda. Užívám si to a doufám, že děti také. Velkou odměnou pro mě je, když si dají ke své značce zelenou mouchu – to znamená, jsem tu rád, spokojený. (Mouchy znázorňují různé emoce – zelená je důvěra).

Jsem vděčná za tuto zkušenost hmatatelné boží přítomnosti v mém životě. Za to, že tolik toho proměnil v dobré. A za to, že jsem šťastná tam, kde právě jsem.

pozn. redakčne upraveno