O víkendu jsem jela za rodinou svého bratra. Mají s Maruškou Barunku (4,5 roku) a dvouletého Josífka. Musím konstatovat, že už jsem zase zapomněla, jaké to je mít takhle malé děti. Jelikož jsme s manželem bezdětní, je u nás poměrně uklizeno, žádné hračky po zemi, žádné pokakané plínky, ale hlavně žádný řev.


Když jsem přijela, děti už spaly, tak jsme si v klidu dali večeři a vínko. Ráno se dětí ujímá můj brácha, protože švagrová je spíš noční pták a brzy ráno nefunguje. Josífek měl strašný kašel. Když se konečně děti podařilo přesvědčit, aby se oblékly a nasnídaly, tak jsem jim četla. Švagrová úplně svítila, že si může v klidu sníst snídani a dojít si na záchod. I Josífek vydržel u knížky celých čtvrt hodiny. Pak jsme jeli k mým starým rodičům. Už nemají sílu na žádné dlouhé hlídání. Uvědomila jsem si, že čtyřleté a dvouleté dítě provozují úplně odlišnou formu hry. Barunka už si dokáže hezky stavět, malovat, ale bráška jí všechno zničí, rozboří, počmárá. Na děti v tomhle věku jsou prostě ideální dva dospělí. Báru už nebaví knížky pro prťata, kdežto Josífek teprve začná mluvit a je schopný číst jednu knížku desekrát za sebou. Je téměř nemožné uvařit, aby Pepča v tu dobu nezdemoloval byt - rozsypané hračky nebo různé malůvky jsou zcela běžné. Moje mamka vařila, já šla s Barunkou na hřbitov a brácha uspal Pepíčka. Zažila jsem, jak je téměř nadlidský výkon přimět Pepču, aby si vzal medicínu na kašel. Moji rodiče jsou na svůj věk dost tolerantní, ale stejně si vždycky vyslechnu, že by měli být brácha se švagrovou na děti přísnější. Myslím, že naši už pozapomněli, jaké to bylo, když jsme byli malí my nebo sestřiny děti.

(Cc)acheron: Aunt Joan Meets Owen

Uspávání to je někdy horor. Opravdu chápu, že nervy rodičů jsou napnuté k prasknutí. Rozumný dospělý ví, že když je dítě přetažené, tak se většinou strašně vzteká a není s ním už vůbec žádná řeč a bohužel nějakou dobu řve jako tur, než se konečně poddá spánku. Děti spaly v přízemí - Barča si zapomněla nahoře knížku, pak se zjistilo, že nemáme kapesníky, a potřetí jsem šla nahoru pro léky.....Bráška usnul s dětmi. A ráno nanovo. Pořád mi z ní v uších Pepíčkovo: "Tátoooooooo." Barunka se právě naučila R a Ř, tak je kouzelné, jak je v řeči dává i tam, kde je normálně L. Dozvěděla jsem se, že maminka ráda prave, nebo že jsem řekla brbost. Mám ale radost, že Baru za posledního půl roku velmi vyzrála a dá se s ní už celkem rozumně domluvit. Moc hezké bylo, když jsem ji mohla ukázat, jak se žehná hrob a vysvětlit jí, kde mají hrob rodiče babičky Růženky a kde rodiče dědy Pepka.

Opravdu se hluboce skláním před vámi všemi, kteří se obětujete pro své děti, hrajete si s nimi, trpělivě vše vysvětlujete, dokážete ale být pevní, je-li to třeba. Děti se nedají odložit, když to člověka přestane bavit nebo když je někdy šíleně unavený. Mateřství a otcovství je poslání na celý život. V nějaké knížce jsem četla, jak si dvaadevadesátileté paní oddechla: "Tak už můžu umřít. Syn je konečně v domově důchodců."