A řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Matouš 18,3

Když jsem nedávno pozorovala naše kluky, jak si hrají, vybavil se mi tento citát a užasla jsem. Dřív jsem to "jako děti" brala tak nějak automaticky. Všichni jsme dětmi byly, máme děti ve svém okolí, děti známých, vlastní děti... Všichni vědí, jaké děti jsou. Nijak hlouběji jsem se nad tím nezamýšlela. Jenže vím to? Jsem jako děti?

Náš mladší synek je na mě hodně fixovaný, prostě mamánek. Patří to k věku a je to přirozené. Donedávna to bylo tak, že jen jsem zmizela z místnosti, tak se ozval jekot, který se mohl směle rovnat každoměsíční zkoušce sirén. Jen to hlášení tam chybělo.

Když zmizí Hospodin z mého zorného pole, všimnu si toho vůbec? A když to zjistím, zahodím všechno a metelím rychle zpět do Boží náruče?

Staršího baví jakékoli tvoření. Zatím jsou to většinou načmárané kresby, ke kterým je třeba autorův složitý výklad o tom, co na obrázku je, aby se pozorovatel alespoň přibližně orientoval. Pokaždé se však přijde pochlubit. A já chválím, chválím a chválím.

Kdykoliv když něco dělám, ať už se mi vede nebo ne, přijdu se Hospodinu "pochlubit"?

Když se starší vzteká a staví se na hlavu a veškeré argumenty byť logické jsou absolutně bez šance najít u něj pochopení, kolikrát ho nechám jít po jeho a nelituji zdržení (nebo se o to aspoň snažím). Synek se zklidní a až vlastní zkušeností přijde na smysl toho, co jsem po něm chtěla. Přijde za mnou a říká mi: Mami já to poplet.

Umím uznat chybu? Umím říct: Bože, odpusť, já to popletla?

Když starší upadne nebo se někde praští, valí ke mně a chce to pofoukat. A to ať je to odřené koleno nebo modřina nebo jen zranění okem dospěláka neviditelné. I když už si to umí pofoukat sám, i když by to mohl vydržet, protože už je velký kluk, maminka s jejím fouknutím je nepostradatelná.

Nechávám Boha léčit moje zranění? Nespoléhám sama na sebe, na léčitelství, na praktiky, ve kterých Bůh není?

I když jsem zrovna nevyspalá, unavená, v tričku zdobeným koláží z rozpatlaneho piškotu, dětského blitíčka, slint a kdoví čeho ještě, s nemytými mastnými vlasy, dokáže mi ten starší bez jakékoli známky ironie říct: Maminko jsi krásná. Mám tě moc rád. Mám z tebe moc radost.

Ne že by Hospodin vypadal jako matka dvou capartů po ránu, ale dokážu i když se zrovna nedaří, bez jakékoli ironie říct: Chválím tě, Pane. Mám tě ráda. Jde mi to z pusy přirozeně jako těm dětem?

Děkuji ti, Pane, za mé dva malé učitele. Dej, ať v jejich škole obstojím.

pozn. redakčne upraveno