Před pěti týdny se nám narodilo naše první miminko – Anežka. Od té doby s manželem dost část debatujeme na téma „normálního“ táty. Šestinedělí je pro mne hodně náročné období a vůbec si neumím představit, že by kolem mne už pár dětí běhalo. Mám ale velkou oporu v manželovi.


V noci s námi občas vstává, aby pomohl, ve dne konejší, pomáhá koupat, jde s Anežkou na procházku, aby si maminka mohla odpočinout a přebalování pro něj není žádný problém.

Nedávno byl dodatečně s kamarády oslavovat a opět se narazilo na problém toho, co je vlastně „normální“. Jeho téměř třicetiletí kamarádi, přestože vychází z křesťanských rodin, nebyli schopní pochopit, že pro mého manžela je teď nejdůležitější rodina a je pro něho přirozené se v péči o dítě dělit. Mne naopak zaráželo, že takto staré muže zajímají spíš bary a párty trvající do rána.

(Cc) Aurimas Mikalauskas

Narazili v konverzaci i na kamarády, kteří již děti mají. Ovšem k pozici táty se staví jinak než můj manžel. Vstávání, přebalování a podobné činnosti jsou jim absolutně cizí. To je přece doména ženy. Manžel mi to pak vyprávěl se slovy: „Připadal jsem si jak mimozemšťan.“

A tak mi vrtá v hlavě – mám opravdu doma mimozemšťana? Jsem za svého mimozemšťana moc ráda. Podle mne je nejlepší táta a manžel pod sluncem!