Jednu z minulých sobot jsem s naší schólou zpívala na zlaté svatbě manželům z mé rodné vsi. Přestože ty lidi „od vidění“ znám a nemám k nim bližší vztah, byla jsem dojatá.


Pominu-li nepříliš romantické karafiáty v rukou manželky, bylo to prostě krásné. Vidět dva lidi před oltářem, kteří to prostě zvládli. Jak říkal kněz na začátku své promluvy: „Dnes bych tu neměl kázat já, ale vy…“. A byla to pravda, už jen to, že stáli před tím oltářem po těch poctivě prožitých společných letech, mluvilo za vše. Jejího manžela poznamenal čas na tolik, že jiný než čistě bílý vlas na jeho hlavě byste nenašli a jeho manželka vyzařovala přes svůj věk přirozenou krásu, šarm a kus svěžesti.

Po kázání si obnovili svůj slib, dali si nové prstýnky a vyměnili polibek. Já byla tak dojatá, měla slzy v očích a vnímala kouzlo toho okamžiku. Před padesáti lety je dovedli k oltáři rodiče, dva naivní mladé lidi, kteří se rozhodli, že do toho půjdou a oni to prostě zvládli. Dnes stáli před oltářem už bez rodičů a svých svědků, ale za zády jim stáli jako svědci jejich děti a vnoučata a to je příklad jako vrata, vážení…

Při jejich odchodu z kostela špalírem zněl bouřlivý potlesk, a ten měl, prosím pěkně, váhu. Váhu padesáti společných let v dobrém i ve zlém. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo měl „knedlík“ v krku a zarosené oči. Pro mě to byla síla… kouzlo okamžiku… s obrovskou dávkou romantiky, inspirace a motivace.

Na mé práci zdravotní sestry v nemocnici mě hrozně baví jedna věc: setkávat se s různými lidmi a poslouchat jejich příběhy. Když cítím, že je pacient otevřený a vstřícný, dovolím si často otázku „na tělo“ a čerpám od lidí zkušenějších, od lidí na sklonku života, od lidí, kteří „už mají téměř vše za sebou“.

A tak jsem se mohla asi dva měsíce před svoji vlastní svatbou, kdy jsem měla veliké období hledání a váhání, zda po sedmi měsících chození „do toho prásknout“, setkat s jedněmi manželi. Už když jsem otevřela dveře pokoje a uviděla manželku od pacienta, který u nás ležel, zaujala mě ona paní. Na venek z ní vyzařovalo, že je prostě spokojená. Bělovlasá, nakulmovaná stařenka s úsměvem na rtech, oblečená v uhlazeném a přesně padnoucím kostýmku, s čagánkem v ruce. A tak jsem se zeptala: „Vy jste museli mít pěkné manželství, vypadáte tak spokojeně.“ A paní mi s pokojným úsměvem na rtech tak skromně a rozpačitě řekla, že prostě jo. Perličkou pak bylo, když dodala: „Já si ho ani nechtěla vzít“. On ji chtěl, tak si ho prostě vzala, měli spolu děti a byli šťastní. Bylo to něco, co jsem v tom období potřebovala slyšet a vidět…

 

 

Jiný příběh jsem poslechla po několika měsících. Za pacientem chodila manželka. Ona ještě svěží paní, on už ležící pán, s minimálním zájmem o okolí, přestože nadávat mu šlo ještě bravurně. Říkali jsme mu jménem… Honza se jmenoval… (občas si to k pacientům dovolíme, ač je to neprofesionální, ale zato osobní a otevírá to k pacientům „dveře“). Přiznal se nám, že byl… řekněme to slušně… „holkař“. Prostě jeho manželka nebyla jediná, se kterou měl „poměr“. S ní jsme nějak na to téma při řeči došli. Věděla to. V rámci zaměstnání hodně jezdil do zahraničí a prostě jí občas „zahnul“.

Byla to pro mě síla. Po těch desítkách let společného života i přes tuto skutečnost tady a teď pro něho byla. Tak jak nadával nám, tak celý život nadával jí a ona nesla tíhu těch let. Ve chvíli, kdy už nemohl, ho s úsměvem na rtech v nemocnici navštěvovala a doprovodila ho až na samý konec života, když za pár týdnů umřel.

Dovolte mi ještě jeden příběh. Ležel u nás pán s pokročilou Alzheimerovou nemocí, která ho již postihla natolik, jak někdy říkáme „ani obraz, ani zvuk“. Pouze ležel, nemluvil, nepohnul se, nenajedl se. Takže péče o takového člověka je opravdu náročná. Jeho manželka za ním chodila… denně. Opravdu denně a to 3x za den. Chodila ho nakrmit, aby nám ulehčila. Pokaždé, když přišla, pěkně se s ním pozdravila: „Ahoj, Jirko!“, vždycky ho políbila na rty, on se na ni usmál, povídala si s ním, i když on ji na to nikdy neřekl nic, i když ji zřejmě už vůbec nechápal, i když už to vlastně vůbec nemuselo mít smysl. Každý den, když ho měla doma, i když ležel u nás, si ho oblékla do oblečení, sama posadila na vozík a jezdila s ním na procházku… po městě, do přírody, městskou hromadnou dopravou, na kolonádu do blízkých lázní či na návštěvu za někým do domova seniorů, byly to i tříhodinové procházky. Přestože to třeba nemělo velký význam, dělala to den co den. Přestože v tomto období od svého manžela nikdy neslyšela něco jako „Díky!“ nebo třeba „Miluji Tě… za to, co pro mě děláš!“, ona to prostě dělala každý den. I když už mohla více myslet na sebe, na své zdraví, na svá záda, byla tu pro něho v dobrém i zlém. I když ho mohla umístit do domova seniorů a ve svém ještě aktivním seniorském věku si „užít zbytek života“ nebo klidně navázat jiný perspektivnější vztah, byla tu pro něj každý den již několik let v jeho nemoci.

Manžel se mě nedávno zeptal, zda ho budu chodit navštěvovat a dodal… na hřbitov. A tak se nyní dohadujem, zda budu navštěvovat já ho, nebo on mě. Já chci, já se toho prostě chci dožít!

Chci si v sobě uchovat naivitu, se kterou tyto řádky píšu. Toužím zažít kus romantiky po padesáti letech. Stát tam (možná už sedět na vozíku) se svým mužem před Bohem znovu. Slibovat si to den co den. A pak si říct znovu, že když už těch padesát jsme zvládli, tak do té smrti už to nějak doklepem.

Manželství nejsou růžové brýle, manželství je povolání, je to řehole, je to něco, co se tvoří a na čem se celý život pracuje. Něco, co hlavně nás samotné utváří, formuje a mění. Ráda si znovu uvědomuji, co mi řekl můj muž před svatbou v mém období rozhodování: „Ani, já tě potřebuji!“ A tím mě vskutku dostal, víceméně tím rozhodl. A možná o tom manželství je… že mě ten druhý potřebuje…