Přednáška ve večerní hodině. Padá na mě únava. Boj s ní je těžký, hlava páda a tak přemýšlím, co budu dělat. Po nějaké době se rozhoduji odskočit si na toaletu, abych se probrala. Tak jsem vyšla. Když se vrátím, snažím se zorientovat ve svých zápiscích, něco mi tam nesedí. Je tam něco, co jsem určitě nepsala.

Když jsem se zorientovala, ptala jsem se spolusedícího, jestli mi tam něco nepřipsal v době mé nepřítomnosti. Chtěl být nenápadný, ale nepodařilo se mu to. První poznámka, kterou mi připsal, začínala slovem "Princezno". Na tom, by nebylo nic až tak zvláštního. Na konci hodiny se dotyčný ke mě naklonil a řekl: "Mimochodem, líbí se mi, jak se od Boha necháváš oslovovat." Věděl, co pro mě znamená, být Boží princeznou. Později jsem pochopila, že je to věc, která jde i dál než jen ke mně. Totiž to, jak se nechávám oslovovat Bohem a žít v tom oslovení, poznamenává i ty druhé.