Je docela zábavné pozorovat dceru, když se probouzí ze spánku. Tváří se přitom hrozně naštvaně a durdí se až hrůza. Vždycky jí z legrace říkám, že se zase probudila do krutého světa. A přemýšlím, co se jí asi zdálo, že ji to probuzení tolik mrzí.

Představuji si, že v jejím snovém světě dobře vidí i slyší, umí běhat a mluvit... A potom mi dojde, že tak by vypadal spíše můj snový svět. V tom jejím by ona jistě zůstala stejná, jaká je, jen my ostatní bychom jí dokonale rozuměli i beze slov a plnili bychom jí všechna přání. Bylo by tam hodně dětí, a mezi nimi hodně takových jako ona, a nikdo by se tomu ani trochu nedivil. A v tom snovém světě bychom věděli, jestli tohle „úú“ vyjařuje spokojenost nebo chuť si povídat a jestli toto „ááá“ je znamení hladu, bolesti zubů nebo touhy po společnosti. Zkrátka, plně bychom chápali všechny vyjádřené i nevyjádřené touhy a potřeby našeho dítěte.

 

Vím, něco takového by si přály jistě všechny maminky. Ale ve většině případů stačí počkat několik měsíců až let a jejich děti jim to sdělí samy (později občas i dost nevybíravým způsobem:)), řečí, kterou maminky také mluví a tedy jí i rozumí. Nevím, jestli budu moct někdy totéž říct o naší dceři. Zatím se s ní učím komunikovat řečí, která se mi zdá složitější než jakýkoliv jazyk, kterým se na této planetě mluví. A upřímně, často mi to příliš nejde a mám pocit, že čím více se ji snažím naučit, tím méně jí opravdu rozumím. Je těžké komunikovat s někým, kdo mluví jinou řečí, ale pokud vás vidí, vnímá výraz vašeho obličeje, vaše gesta, pak se jistě nějak společně rukama-nohama domluvit lze. Jak na to ale v případě, že vás ten druhý nejen špatně vidí (navíc, když ani nevíte jak špatně), ale nedokáže navíc vykonat příliš koordinovaných pohybů, ne ještě tak rozumět těm vašim? A když zrovna nemá sluchadla v uších, tak vás ani neslyší? Dá se vlastně nějak komunikovat s takovým dítětem?

Až nedávno, když jsem po svátosti smíření rozmlouvala s Bohem v kostelním příšeří, mi to došlo. Mám doma anděla. A i když se mi někdy těžko věří, že mu někde skrytě neraší rohy, tak je to fakt – žiju s andělem. S andělem bez křídel, zato s nádhernýma očima a šibalským výrazem ve tváři. S andělem, který má sám celou eskortu andělů strážných a který ode mě pořád něco potřebuje, ale také mi neustále něco dává. A možná taky slyší nebo vidí ty ostatní anděly, co já vím. Svět takových malých andělů je něco, co my, obyčejní smrtelníci, nikdy nedovedeme plně pochopit, a věřím (jakkoliv to může znít uhozeně), že jsou věci, které dokážou vnímat možná i lépe než my.

 

Vybavuju si slova zpovědníka. Mluvil o tom, že pro moji dceru je nejdůležitější, abych ji opravdu milovala. Že pak budu vědět, jak se o ni správně postarat a co potřebuje. Jistě měl pravdu, protože řečí andělskou je právě láska. Škoda jen, že ji my lidé někdy tak málo používáme.