Advent snad ještě ani z dálky neklepal na dveře, když se na internetu začaly šířit různé tipy a triky, jak dětem vyrobit adventní kalendář. Samotnou by mě asi nenapadlo pustit se do jeho výroby. Když jsem ale zjistila, co všechno se dá vytvořit, řekla jsem si, že to zkusím taky. A jelikož jsem byla zrovna ve fázi experimentů s šicím strojem, rozhodla jsem se, že ten náš adventní kalendář zkusím ušít.


Ono spojení „ušít adventní kalendář“ je možná až moc honosné. Ve skutečnosti jsem šila jen malé pytlíčky. Stylem šup sem, šup tam, hotovo. Kupovat látku se mi nechtělo, a tak jako základ posloužilo staré, na červeno obarvené, prostěradlo. Doplnil to jednoduchý jutový provázek a cedulka složená z rozstříhané krabice a samolepky. Žádná věda.

 

 

Čím ho ale naplnit? Opět jsem se nechala inspirovat – a rozhodla se dát do něj mimo kokin i plno drobností. Ať je to zajímavější. A inspirovat jsem se nechala ještě jednou - tady na signálech. Zjistila jsem, že tam můžu přibalit i nějaké slovo, adventní úkol, povzbuzení... I když, přiznám se, nejdřív jsem ten nápad zavrhla s tím, že je na to naše „velká“ ještě malá. A že by nějaký úkol stejně sama, bez pomoci, nezvládla splnit. Ale nakonec jsem se rozhodla přece jenom to zkusit – líbil se mi totiž ten nápad vdechnout našemu kalendáři i trochu „vyšší rozměr“.

A tak nám postupně vzniklo 26 adventních pytlíčků. Ještě zbývalo vyřešit otázku, kam s nimi. Kam, aby byly uchráněny atakům dětí, ale zároveň aby byly akorát dosažitelné a viditelné? Nakonec jsem napíchla na hřebík pod hodinami v kuchyni jutovou stuhu a na ni ony pytlíčky připevnila minikolíčkama. Není to ideální, ale co už.

A tak teď pilně rozbalujeme. A mě každý den překvapuje. Jakou radost lze mít z obyčejné barevné gumy. Nebo z nalezeného vykrajovátka doplněného úkolem o „pomoci“ mamince s pečením perníčků. Nebo z barevné izolepy, z úkolu o vymalování adventního obrázku (který byl tedy nakonec nadšeně oblepen až přelepen onou izolepou, ale i to se počítá) či z desetikačky v neděli, aby mohla dát svou vlastní korunku na mši do košíku...

V sobotu jsem byla na takové duchovní adventní mini-obnově. Mimo jiné tam zazněla otázka, v čem je pro nás adventní doba jiná? A také to, že nemáme zapomínat, že advent je hlavně radostné očekávání.

 

 

Pro mě jiný a radostný letošní advent opravdu je. Vidím ho totiž opět dětskýma očima. Stala jsem se průvodcem, který se snaží vést, ale zároveň je často sám veden.

I když by se zdálky mohlo zdát, že je to vlastně zbytečné, když malé dítě plno věcem nerozumí, plno věcí nezvládne samo. I mě často přijde, že mě dcera vlastně nevnímá a že v jejím ještě chvíli batolecím věku stejně všechno brzy zapomene. Že je zbytečné snažit se jí nějak uzpůsobeně vysvětlit, co je to vlastně ten advent a proč slavíme Vánoce… Večer mě pak ale překvapí, když z ničeho nic ve změti svých namalovaných koleček ukáže na „Ješíška a ošíka“. Nebo když řekne něco, co jsem jí říkala před několika dny a co jsem myslela, že jde jedním uchem tam a druhým ven. Nebo když najednou prohlásí, že budou Vánoce, protože „Ješíšek bude mít najozeniny, tak to osavíme“.

Na oné obnově zazněla ještě myšlenka, že všichni máme jednu hřivnu společnou a stejnou. Je to hřivna času. A máme mít odvahu „ztrácet“ čas – se svými dětmi, s rodinou. Náš čas jim nemůže dát nikdo jiný...

Kdo ví, co si moje děti odnesou z letošního adventu. Je dost pravděpodobné, že konkrétního si nebudou pamatovat nic (ale kdo ví, co utkví v paměti dětí?). Stejně ale věřím, že to, že se snažíme, abychom advent prožili trochu jinak, a nějak do toho zapojili i celkem malé děti, není zbytečné. Že v nich třeba přece jen zůstane nějaké malé zaseté semínko. A myslím, že jsem to i já, kdo z času stráveného s dětmi může hodně získat. Možná i víc, než tuším.