O prázdninách jsem se dozvěděla, že jeden člověk z vedlejší farnosti má rakovinu - od kolena až po stehno. Měl velké bolesti a v září měl jít na operaci. S několika přáteli jsme se začali modlit modlitbu za jeho uzdravení na přímluvu sestry Marie Paschalis, se kterou byl zahájen proces blahořečení.

Operace proběhla výborně, nádor se podařilo úplně vyjmout, nebyl prorostlý do břicha. Operoval ho doktor Pafko v Praze na klinice, všechno se dobře hojilo, nebyla potřeba ani chemoterapie. Pro mě osobně zázrak, ujištění, že Pán Bůh naše modlitby slyší. Modlila jsem se tu modlitbu ráda dál.

Uplynuly asi dva měsíce a Laďa byl na kontrole v Praze. Zjistili, že se rakovina vrátila. Bylo nutné nasadit chemoterapii. A od té doby se jeho stav zhoršoval velmi rychle. Minulý týden jsem s velkou vděčností otevřela modlitby za umírající, které jsme měli vložené v listopadovém čísle farního časopisu.

Pochopila jsem, že je možné se smrtí pracovat, že se nemusím bát. Že Bůh na mě samotnou nezapomene ani v těchto chvílích. Velmi trpěl, ale ukázal nám všem to nejdůležitější, být ve chvíli umírání i po smrti v Boží náruči.

Díky modlitbám, ve kterých jsem jeho konkrétně odevzdávala do Boží náruče, cítím v sobě pokoj a jistotu, že je v nebi. Nepadla na mě žádná depka. Tyto modlitby připravily i mě na to, že zemře.

Bohu díky.