Před lety jsem se zamilovala do Brna. Nebyla to láska na první pohled. Ani zdaleka. Chodívala jsem tím uspěchaným městem plným zvonků šalin a koberců rozšlapaných žvýkaček bez nějakého valného zájmu. Až jednou, časně zrána, zaletěl můj pohled k nebesům. Šla jsem na ranní mši trasou z hlaváku k minoritům. Zase ta ušpiněná Josefská, ale tentokrát bez davů, v letním lehkém oparu, který dával tušit krásný den. A tak jsem pohlédla nahoru a uvědomila si, jak jsou ty domy kolem krásné, z jedné třetiny ozářené slunečním světlem a nad nimi sytě modrá obloha. A tam se to stalo. Začala jsem vnímat v Brně krásu a poetiku.

 

(c) Vánoční trhy v Brně

Striktně se snažím vyhýbat davovým akcím a něco jako návštěvu brněnských trhů rozhodně nepovažuji za společenskou událost (zvlášť ne s dětmi, protože nejen že hlídám děti, ale ještě obsluhuju několik kelímků s pitím, které fakt nejde vyprat a to není zážitek, na který bych celý rok čekala). Jedinou vyjímku má předvánoční zpověď. Snažím se držet zásady, že k jejímu termínu už musím mít všechny dárky, aby mě nic nenutilo lítat po obchodech a domluvit si ji ideálně na hodinu, kdy už bude tma. Potom bloumám ulicemi, schválně chodím pomalu, pozoruju cvrkot a světla adventního času. Je mi hezky, nikoho nehlídám, nikam nespěchám a rozhodně nic nekupuju. Naopak si prohlédnu co chci a jak dlouho chci (bez kočáru se taky kamkoli dostanu), modlím se za ty, kterým se na tvářích zrcadlí stres a vyloženě si to užívám.

Letos se mi ale nijak zvlášť nechtělo. Zažívám psychicky dost vyhrocené období, navíc tři dny před plánovanou zpovědí mě zklátila angína nebývalou silou a já měla obrovskou chuť se vším praštit. No ale kam přeložit, když času není, že? Takže jsem se hecla. Nechala doma čepici (kterou mi manžel obětavě přiběhl dát na zastávku, abych nezmrzla), v autobuse si sedla k topení, takže mi byla o to větší zima, když jsem vylezla. Zbývala mi chvilička, tedy jsem zaskočila ke sv. Jakubovi, když tam tak stál po cestě. I kdyby se mi tam nepovedlo zklidnit, tak si aspoň vysvětlím, že venku zas taková zima jak uvnitř není a mám být ráda za to, co mám. Když jsem odcházela, přistoupila ke mně naprosto cizí paní, popřála mi nádherný zbytek dne a radostné svátky. Jak se objevila, tak zase zmizela. Vylezu ven a koukám smska mého zpovědníka, že nestíhá. Fajn, budu mrznou dýl. No neva. Procházím Svoboďákem a potkávám kamarádku. Už dva roky slibuje, že mě seznámí s jiným kamarádem a nikdy nebyl čas. Až teď, protože jsem je potkala oba. Nakonec na místo srazu pomalu dobíhám (to se nemohl zdržet dýl?!) Cestou domů na Zelňáku vyhrává důvěrně známá písnička z JUMPu. Na nádraží přijde smska od kamaráda, který tuší, co se ve mě ten večer odehrává za zmatky, že mi žehná. A na závěr pouštím v šalině sednout paní, která když vystupuje, neváhá přijít a říct, že mi místečko vrací a vyšoupnout kluka, který si tam mezitím sedl.

Možná hraje roli počasí, které ani nevypadá, že máme do posledního adventního víkendu jen pár hodin, možná ten shon zmizel a nebo ho jenom nevidím. Ale včerejší výlet do milovaného Brna byl velkým pohlazením po duši. A já mám radost. Velikou :)