Všichni jsme byli dětmi... a při testování hranic jsme zkoušeli ledaccos...

Za nejcennější vklad do života proto pokládám následující rady:

Lhát se nemá, ale nemusí se říkat všechno! Jinými slovy: Teď Tě trestám hlavně za to lhaní. Neboj se říct mi pravdu! Pokud Tě bude někdo tlačit, abys řekl o sobě (nebo svých blízkých) něco, co je Ti nepříjemné, chceš si nechat pro sebe, klidně řekni, že nechceš/máš zakázáno o tom mluvit.

Říct můžeš všechno, záleží na tom kdy a hlavně jak! Neboli: I nepříjemné věci můžeš říci tak, abys zbytečně druhého nezranil. Taky si vhodně načasuj, kdy je vyslovíš (mezi čtyřma očima, nenásilně při řeči...).

Všechno je o lidech. Jinak řečeno: Řešíme hlavně výsledek/důsledek. Nejdeme k jádru-původu věci, a proto se zmítáme v nekonečných válkách emocí...

Při psaní výše uvedeného jsem myslela hlavně na Vás, kdo:

1) vychováváte děti a s ratolestmi řešíte jejich pokusy lhát, mlžit, intrikovat... apod. Chcete je chránit před negativními vlivy světa a zároveň jim nesebrat důvěru a otevřenost vůči životu...

2) jste zklamáni jednáním konkrétního kněze, řeholní sestry či jiné zasvěcené osoby... a máte proto sklony tak vnímat celou církev... protože jste neměli po ruce nikoho, kdo by vám v příhodnou chvíli vysvětlil, že kněz/řeholnice je v prvé řadě člověk, který si také nese různá zranění, což mu/jí brání sympatie/antipatie ke konkrétnímu člověku uhlídat...