Dávno vím, že děti se učí především nápodobou, učili jsme se to ve škole, všude se o tom mluví. I přesto mě realita zasáhla opravdu hodně...


Dávám na stůl Lidušce talíř s jídlem a ona jen tak mimochodem mezi prvními sousty utrousí: "Dobrou chuť". Dávám buchtu do trouby a než stačím cokoliv říct, z druhé strany obýváku se ozývá: "S pomocí Boží.". Nastartuji auto a z autosedačky slyším: "S pomocí Boží."

...naproti tomu ale...

 Volám, že si jdeme čistit zuby, a dítko utíká. Volám, že se jdeme večer modlit, a dítko má tísíc jiných věcí na práci. Volám, že si přece jdeme hrát na hřiště, ať se jde oblékat, a dítě je v trapu...

Rozdíl? První část jsou věci, které chci  dělat, jsem o nich přesvědčená a dělám je automaticky a přirozeně...

 

Musím říct, že toto poznání zabolelo. Liduška mi nastavila zrcadlo velmi ostré. Uvědomila jsem si, že modlitba (ta společná, ale i osobní trochu) pro mě není věc radosti a něčeho co chci dělat, nýbrž povinnost a něčeho, co je třeba dítě "naučit".

(Cc) Stephan Hochhaus

Tak jsem se sebrala a začala se modlit, nejen, že jsem si udělala pořádek v osobní modlitbě "neveřejné", ale občas se modlím růženec nebo něco i v době, kdy jsou děti vzhůru (inspirováno jedním zprvních místních blogů), a i večerní modlitbu se snažíme brát tak, že děti nenutíme k pozornosti, ale spíš sebe a doufáme, že to správně okoukají...rozdíl se dostavil docela dost rychle. Liduška chce každý večer růženec k modlitbě u adventního věnce, i když se ho zrovna nemodlíme, a ví, že to není hračka a že ho jdeme po modlitbě vrátit do naší malé kapličky, ví, že chodíme do kostela za Pánem Ježíšem, panem farářem a ostatními kamarády (i když na prvním místě je pořád farní plyšový medvídek=)). Pomalu ale jistě začíná sama od sebe děkovat za získané věci a služby...

Děkuji Bohu za toto vcelku kruté zrcadlo, které mi skrze děti nastavil, posunulo mě zase o velký kus dál...