Koupit? Vyrobit? Nevím. A pochybuji. Letos koupit? Ty nabízené mi přijdou takové upravené a skvostné. A ten můj? Ten zas bude... jiný. Kulantně řečeno.


 

ilustrační foto: Pitka

Řeč je o adventním věnci. Letos jsem opět stála před otázkou, zda ten zatrápený věnec koupit nebo učinit pokus o výrobu. Abych se přiznala, nejsem až tak kreativní. Respektive chuť do díla by většinou byla, ale… Ale nějak neumím věci sama dozdobit a naaranžovat. Což je u adventního věnce celkem třeba. Navíc všudypřítomná asistence dětských ruček mě do díla rovněž příliš neláká. A když zrovna nechtějí asistovat, samotné jejich uhlídání dá taky zabrat – viz příklad ze dneška, kdy jsem zadělávala těsto a když jsem se po chvíli podívala, co že to podezřele tiché dítko vlastně vyvádí, zjistila jsem, že mi pečlivě umývá kuchyňskou linku nezředěnou bezovkou.

Jenže. Do většího města jsem se dostala jen jednou. Věnec jsem tehdy nekoupila a v naší obci mezi kopci se věnce neprodávaly. Za to mi tu okouněl nevyužitý korpus z loňska. A spolu s ním i bodce a svíčky, rovněž z loňska netknuté. Manžel mě navíc uchlácholil, že jako chvojí oškubáme jakýsi zakrslý smrček na naší zahradě. A tak, zdálo se, bylo rozhodnuto.

Přišla sobota před první adventní nedělí. A ukázalo se, že zakrslík není až takový zakrslík, respektive na zlikvidování je ho škoda. No a co teď? Nezbylo nic jiného než vyrazit na chvojí. Všichni jsme se tedy vydali do sobotního mrazivého rána, vstříc okolním lesům.

Výlet to byl skvostný. Mladší naštěstí odpadla hned na začátku (= tušíce dobrodružství radši usla). Takže jsme čelili odporu jen starší dcery. Ta že prý má unavený nožičky a že nepůjde a nepůjde. Nakonec ale kupodivu s nadšením (na rozdíl ode mě) přijala i tatínkův nápad, že s kočárem a ani né dvou a půl letým dítětem zdoláme jeden z největších kopců v okolí. Původně to mělo být jen do půlky, neb tam bylo ono chvojí. Ale byla by to přece škoda, když už jsme v té půlce, že.

Vyškrábali jsme se kousek od viaduktu, klenoucím se nad naším malebným údolím a chvíli se kochali rozhledem. Stihli jsme dokonce dva vlaky, které přes onen viadukt jezdívají. Zamávali jsme a rozhodli se vrátit. A dcera objevila, jaká to je radost utíkat z kopce. Klátila se z něj o sto šest, plná smíchu a radosti. Nožky se jí kmitaly na všechny strany a každou chvíli to vypadalo, že se někde rozplácne. Kupodivu to pokaždé nějak vybrala. Při pozorování jí se nešlo nesmát. Čistá dětská radost. Upřímná. Tak upřímná, že pod kopcem plynule přejde v pláč, že už je kopce konec.

Z nasbíraného chvojí se nakonec opravdu vyklubal věnec. Při jeho výrobě jsem ještě narazila na úskalí, že ho vlastně nemám čím ozdobit. A tak na něm nakonec skončila vánoční, ručně dělaná, hvězda.

A tak nám v obýváku trůní věnec. I když je asi vánoční víc než je zdrávo, je to věnec náš. A já jsem zjistila, že vyrábět věnec může být krásné zas úplně jinak. Na našem věnci byl letos pro mě totiž nekrásnější onen výlet za chvojím. Malý, neplánovaný, zmrzlý výlet. Výlet s jasným cílem. A hlavně rodinný výlet.

Dívám se na náš věnec. A škubou se mi koutky. Stále totiž vidím nadšením pištějící dceru, jak utíká z kopce. A slyším její „A póóóč deme do kopečka? A póóóč tady jede vááááček? A póóóč bude avent?“ Máme doma věnec, sic nedokonalý, ale s kusem naší společné práce. Věnec s přidanou hodnotou.

Ono je vlastně jedno, jestli se ten věnec koupí nebo vyrobí, jestli je honosný nebo úplně prostý. Ono jde o ty společné rodinné chvíle, společné vzpomínky. Přeju si, aby se to mohlo nést celým naším adventem.. Aby stejně dopadlo i naše cukroví, dárky, výzdoba… Abych zapomněla na to, že náš štědrovečerní stůl nebude dokonalý, ale radovala se z toho, že je na něm znát otisk dětských dlaní (pravděpodobně doslova) a kus radosti nás všech.