Když jsem včera po přečtení příspěvku o prázdném blogovém koši přemýšlela, čím bych mohla já přispět, napadala mne témata jako beznaděj, bezmoc apod. Naše malé miminko poslední dny hodně pláče, tak to není lehké. Každý má ale svých starostí dost a proto jsem chtěla raději téma, které v dnešní unavené a uspěchané době spíš potěší.

 

Pracuji jako učitelka na 1. stupni a při úklidu jsem nedávno našla zapsaný rozhovor se žáky. To mne inspirovalo k sepsání tří krátkých úsměvných situací. Snad dodají dobrou náladu i vám.

 

Cestou na plavání s prvňáky

Eliška: Já bych vás paní učitelko chtěla nejradši domů do postýlky, u vás je nejlíp.

Matěj:Ne tuhle paní učitelku si vezmu já! Nebo víš co by bylo nejlepší? Kdyby bylo stejných takových paní učitelek milion a každý bychom si jednu vzali do postýlky domů.

Já: To asi vážně nepůjde :D

Eliška: Tak víte co? My přijdem do vaší postýlky k vám domů.

 

Ještě jedna z plavání

Já (s patřičným zděšením): Kájo proč se sprchuješ s tou čepicí?? (učitelské selhání)

Kája: Maminka mi říkala, že si jí mám na plávaní vzít.

Se zadržovaným smíchem jsem vysvětlila, že na plavání patří koupací čepice a ne kulich.

 

Salesiánská chaloupka

Pětiletý Venda se vydal za paní kuchařkou rozdělit o čokoládu a povídá: „To máte za to, že nám tady tak dobže važíte.“ Moc mne to dojalo a chtěla jsem ho odměnit. Když jsem mu odměnu nabízela s tím, že je krásné, jak paní kuchařku pochválil a udělal jí radost, odpověděl mi: „ No co, dyť je to plavda.“

 

Zvláště poslední příběh mne často vede k přemýšlení o tom, jak úžasně čisté srdce děti mají. Taky bych takové chtěla.