Na sazečské části své práce mám nejraději to, že přijdu do kontaktu s texty, které bych si sama k četbě nevybrala. V novém čísle katechetického časopisu Cesty katecheze se objeví článek představující italský katechetický dokument Incontriamo Gesú, který mě inspiroval k „vánočnímu dárku“.

Dokument navazuje na myšlenky papeže Františka vyjádřené v exhortaci Evangelii gaudium a mimo jiné hovoří o tom, že k účinnému misijnímu působení církve je dobré, aby celá církev, každé místní společenství a každý jednotlivec uměl vyprávět svůj příběh víry. Dokument se v tomto opírá o dva novozákonní úryvky. Známější je z Petrova prvního listu 3, 15 „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte“. Druhým je úryvek z listu Soluňanům 1, 6–10, kde Pavel chválí Soluňany, že jejich víra se stala příkladem ostatním a on tudíž nemá „tolik práce“ s hlásáním (zjednodušeně řečeno).

Vzpomněla jsem si u toho na hodiny spirituální teologie, kdy nám karmelitán Vojtěch Kohut říkal, že stejně tak, jako sledujeme dějiny spásy celého světa, které běží od jeho stvoření až do druhého příchodu Krista, jejichž jsme samozřejmě součástí, tak život každého z nás je takovými „dějinami spásy“. Jsou v něm setkání s Bohem, období, kdy si nás připravuje na něco většího, období lásky, o nichž píší proroci, i období exilu. Okamžik přijetí Krista za svého spasitele, začlenění do společenství církve, doby intenzivní komunikace, doby ticha, … Dalo by se pokračovat dál, však to známe z Bible.

A tak mě napadlo, že by bylo pěkné „napsat si bibli svého života“ – vyprávět (v první řadě sobě) svůj příběh víry. Zachytit všechny ty okamžiky nebo období, které jsme s Bohem prožily. Ať už to byl ráj nebo poušť. Vše, co jsme se naučily. Dějiny naší vzájemné lásky.

Možná na to nezbyde čas o Vánocích, možná je potřeba nějaký klidnější čas. Já osobně doufám, že se k něčemu takovému dostanu. V minulém roce a ještě více v předminulém roce jsem prožívala období spíše temná a prázdná. Některé vztahy se nedařily, neuměla jsem organizovat čas, … To, co mi vedle lásky lidí, kteří stáli při mně, pomáhalo, bylo neustálé připomínání si toho, co pro mě Bůh udělal před tím, jak o mě pečoval, … Jednou si to chci napsat, protože nevím, zda něco z paměti nevymizí.

Doplňující poznámka: Může se nám stát, že některé věci, události apod. neumíme sami zhodnotit. Život s Bohem nežijeme sami, ale ve společenství církve. Pokud je pro nás nějaká životní pasáž „náročná na interpretaci“, můžeme o tom hovořit s nějakým „bratrem ve víře“ (členem rodiny, knězem, blízkým přítelem apod.)

Nápis na zdi ve věží na plzeňském náměstí. Lehce rozmazané foto: Mia Benáková.

Když píšu tenhle text, vrací se mi na mysl jediné slovo „vděčnost“. Těším se na chvíli u jesliček, kdy chci poděkovat za všechny dary a milosti, kterých se mi dostalo. Jednou z nich je i toto signálnické společenství.