Vám - maminkám - vyletí děti z hnízda jednou za život (nebo několikrát postupně podle počtu vašich potomků). My učitelky tohle zažíváme tak trochu každý školní rok. Letos mě to, coby "matku třídní", postihlo poprvé.


Měsíce a roky se s nimi člověk zlobí, rozčiluje, směje a dojímá, má o ně strach a až už je má jakž takž "vychované", přijde maturita...

Pro mě to byl letos ten nejintenzivnější týden roku, doslova nabitý emocemi a paradoxy. Zjistila jsem, jak moc mi na těch "mých" dětech záleží. A co mě opravdu překvapilo - jak moc i jim záleží na mně. Nikdy bych nečekala, jak rychle se mi vrátí všechno, co jsem do nich investovala, nebo možná i mnohem víc.

Když jsem vešla do třídy s posledním předmaturitním vysvědčením, které se obvykle moc neřeší, zůstala jsem koukat. Místnost byla plná. Až na dva opozdilce sedělo na svých místech vzorně osmadvacet studentů. Od předchozího týdne, kdy se uzavíraly známky a absence, jsem jich ve škole neviděla pohromadě víc jak dvanáct. A ještě den před tím si ze mě dělali legraci, že od každého z nich dostanu pampelišku a navrch od celé třídy věneček se stuhou "Vzpomínáme".

Ze školy jsem odcházela s náručí žlutých a oranžových gerber, tulipánů a lilií. Zase mě dostali...

Ale to ještě není všechno....

 

Když se mě po týdnu u maturitních zkoušek kolega zeptal, kolik mám dětí, automaticky ze mě vystřelilo že třicet - k velkému pobavení mých studentů, kteří už se shromažďovali ke slavnostnímu zakončení. Musela bych to brát nejmíň po čtyřčatech a prý na to nevypadám, smáli se mi.

Pan ředitel rozdal maturitní vysvědčení a já ještě jednou, naposledy, zůstala sama se svou třídou. Něco si na mě nachystali, tuším už předem, když vidím obrovskou krabici od bot. Co se v ní skrývá, mě však nenapadlo ani v nejmenším. Veliké čokoládové srdce, co holky vlastnoručně upekly a nazdobily. A k tomu nádherný cínový šperk s kamenem v medově jantarové barvě.   Zase mě dostali... Letos už poněkolikáté.

Luxusní čokoládovou dobrotu jsme snědli společně. Ale ani tím můj maturitní příběh ještě nekončí...

 

V létě pošta nosila pohlednice z prázdnin od "mých" dětí a dvakrát mě dokonce  moje velké děti přijely navštívit. A pořád, i po několika měsících znají dobře cestu ke mně do kabinetu. Vracejí se, i když právě zrovna nic nepotřebují...

Co tím vším chci říct? Nebojte se do výuky dát své srdce. Oni to poznají a ocení. I když pak jednou v červnu budete s liškou a s Malým princem smutní. Ale ochočit a vytvořit pouta, to za to opravdu stojí.