Dnes jsem prožila pěkný den. Ráno jsem šla s Vaškem na roráty, pak jsem se pustila do zapečených brambor, které jsem dělala prvně. Měla jsem radost z toho, že se mi povedly a že mi pak Vašek po obědě řekl, ať dám pryč ze stolu ten pekáč, nebo si bude muset přidat. Dopoledne jsme šli spolu kupovat dárky na Ukrajinu (zapojili jsme se tak do akce pořádané Charitou ČR). Po obědě odešel muž do práce a já chvíli štrykovala svoji rozháčkovanou dečku na mimčo (zatím nekonkrétní mimčo, ale začala jsem raději už teď, ať to stihnu, pokud má přijít…). Pak jsem převlekla peřiny, vyprala ložní prádlo, vytřela podlahy a zabalila dárky pro dva hochy na Ukrajinu (pěkně jsem si s tím pohrála). Nevěda, co s načatým odpolednem, pustila jsem se do těsta na perníky, z něhož jsem pak vykrajovala části na perníkový betlém a upekla je (někdy v příštích dnech či týdnech pak nazdobím). Na závěr dne jsem zapálila adventní věnec a pomodlila se růženec. Měla jsem dobrý pocit z naplněného a využitého dne (moc takových dní „jen pro sebe“ nemám, takže když mám den volna, tak si ho náležitě užívám).

Při modlitbě mě napadla myšlenka: Žít přítomnost… Byla to intenzivní chvíle… intenzivní vnuknutí…

zdroj: http://zenyzenam.cz/blog/zijte-v-pritomnosti-a-budete-stastnejsi/

Poslední měsíce mám problém. Hrabu se v těch měsících minulých a přemítám o těch budoucích… Konkrétněji… Stále přemýšlím o tom, proč jsme museli přijít o naši malou nenarozenou Andělku, o tom, jak velké už bych měla břicho, jaké by to asi bylo cítit její kopání a že už bych byla docela blízko tomu vytouženému. Dobrá, stalo se… To byla minulost… Když zrovna neřeším ji, upínám se k budoucnosti… Kdy znovu otěhotním, jestli vůbec otěhotním, zda příští těhotenství znovu neskončí, jak dlouho budu čekat (měsíce či roky), už si plánuji, zda příští rok dané měsíce strávím s mimčem uvnitř nebo zevně… Stále jen čekání na dny plodné a po nich pak čekání na ty dvě sladké čárky. Do práce už chodím s myšlenkami, že sloužím své poslední služby. Prožívám dny napjaté a upjaté jen k jedinému…

Uvědomuji si, že je to možná můj životní advent… čekání… čekání na příchod…

Stále řeším minulost a budoucnost… Po dnešním dni jsem si nějak znovu uvědomila, že ač naše prosby nejsou (zatím) vyslyšeny, můžeme být v daný čas spokojení, intenzivně prožívat přítomné chvíle a mít každý den naplněný.

Bůh má čas… Dává nám příležitost, prostor, má jiné plány, řeší věci jinak, než bychom je chtěli mít, někdy dokonce nevyslýchá naše prosby, a přesto můžeme být šťastní. Třeba náš život naplní jinak, než jsme chtěli my, a zpětně můžeme vidět, že jsme byli šťastní. On nás chce obdarovat, ví, co je pro nás nejlepší, kdy je vhodný čas na konkrétní věci v našem životě, ví smysl těžkých věcí, které se nám stanou. Je někdy těžké věci minulé a budoucí neřešit, ale možná právě žití v přítomnosti je odrazovým můstkem pro věci budoucí, které se za čas stanou minulými…

Vím, že přijdou dny, kdy budu znovu řešit věci minulé a budoucí, přesto si dnes dávám předsevzetí: Žij dnes! 

zdroj: http://www.novoucestou.cz/?p=50639

Budu se radovat ze své práce, kde můžu druhé obdarovávat svoji službou; budu si užívat chvil, kdy jsme s manželem sami, a neruší nás pláč dítěte; budu dále jezdit za mamkou a Terkou, abych jim pomohla; budu se těšit na atmosféru prvních společných Vánoc a našeho vánočního stromečku, cukroví, betlému a štědrovečerní večeře; budu si užívat plánování našeho budoucího domečku; budu si vychutnávat těch chvilek pro sebe a času, kdy můžu jít na mši svatou. Budu přát ženám v požehnaném stavu, které otěhotněly později, než já a matkám, se kterými jsem měla mít stejně staré dítě a nebudu jim závidět…

Chci žít dnes…