Nedávno se u mě v knihovně zastavila Lenka, za rok jí bude čtyřicet, rozvádí se. Její příběh je složitý, ale já měla radost, že přišla a povídala.

Objektivně je rozvod jistě průšvih, ale je třeba vždy vidět ty jednotlivé rodiny, příčiny, nesoudit, ale chápat. V tomto pojednání mi nejde o problém vysoké rozvodovosti. Já jsem si totiž z toho rozhovoru odnesla jednu Lenčinu větu: "Jsem sama se sebou konečně ráda."

K tomu, aby toto mohla žena říct, vede mnohy trnitá a dlouhá cesta. Málokterá z nás může upřímně a naplno říct, že se má ráda. Jedna má kila navíc, druhá šilhá, třetí má nohy do O, čtvrtá nakřáplý hlas, pátá moc řídké vlasy. Každá z nás se potýká s nějakými svými špatnými sklony a vlastnostmi. Ale hlavně hrajeme různé role a pořád se o někoho staráme. Pokud jsme byli staršími sourozenci, pečovali jsme o ty mladší, pak přijde péče o manžela, děti, později staré rodiče. A někdy se i takové čtyřicátnici může stát, že vlastně jede, jede, vykonává domácí práce, chodí do zaměstnání a v tomto kolotoči setrvává léta. Nemá čas ani sílu zamyslet se, zda žije tak, jak by opravdu chtěla.

Jiná kamarádka mi říkala, jak vyvrcholila jejich hádka s manželem.

On na ni: "A co vlastně chceš? Řekni mi, co chceš??? "

Ona: "Ale já to Honzo nevím, prostě to nevím, chápeš???"

To, co je pro Boha, ale i pro nás samé nejdůležitější je, abychom byly samy sebou. Abychom nezapomínaly na nejhlubší touhy svého srdce. Pokud se "rozplyneme" v nějaké roli, hrozí nám pak velké rozčarování. Pokud budeme "jen" manželkami, co když se manželství rozpadne? Co bychom dělali, kdyby partner zemřel? Pokud budeme příliš fixované na své děti, nezhroutíme se, až odejdou? Pokud nebudeme záměrně živit přátelské vztahy, nezůstaneme jednou úpně sami?

Pokud je mi samotné se sebou dobře, nebojím se být doma sama - můžu se věnovat tomu, co mě baví - malovat si, pouštět hudbu, tančit, napustit si vanu a lebedit si, udělat si tichou chvíli a pobýt s Hospodinem. Pokud se mám ráda, pak o sebe pečuji, a to jak o tělo, tak o duši.

Vždycky jsem na své sestře, mámě pěti dětí, obdivovala, že při všech starostech, pracích a blázinci, si dokázala urvat kousíček času pro sebe. A že to asi bývaly bitvy! Šla si aspoň na chvilinku zaběhat, nebo si na čtvrt hodiny vzala do ruky knížku.

Na své mamince, ale i svých přítelkyních a kolegyních, kterým je kolem šedesátky a víc, vidím, že to byly obětavky do roztrhání těla. Ale u některých nemůžu říct, že by to byly osobnosti, nebo že bych je chtěla následovat. Kvůli nedostatku lásky k sobě, je jedna nešťastná, druhá skončila nedávno na kapačkách, třetí pláče, protože není dostatečně milovaná. Jsem opravdu velmi ráda, že vím, či aspoň tuším, kdo jsem a co chci. A že jsem přes klopotné zkušenosti pochopila, že sebeláska není hřích.