Zkouším se lehce zamyslet nad diskuzí pod blogovým článkem Na počátku plesové sezóny. Jako základní z ní cítím otázku „Kdo může za to, když muž pocítí k ženě sexuální touhu na základě toho, jak je oblečená?“ Mé přemýšlení nasměroval podle mě výstižný komentář terre-eau, že je třeba rozlišovat mezi vulgárností a krásou. Vulgarita vinou být bezesporu může a ve většině případů je. Krása však nemůže být hříchem nikdy.


Pokud jde o krásu, vzpomněla jsem si hned na konferenci Jaká „krása spasí svět“?, která proběhla na naší fakultě v květnu 2014.

 

Delphica

Krása je jednou z tradičních transcendentální – Božských vlastností – (bonum, verum, unum, pulchrum). Bůh je dobrý, pravdivý, jeden (jediný) a krásný. Krása nemůže být hříchem, je-li božskou vlastností. Krása – ať už krása věcí, uměleckých děl, apod., i krása lidská – vnější i vnitřní – odráží něco z Boží krásy.

Kde tedy může „nastat problém“? Z filosofie si pamatuji, že vůle tíhne k tomu, co poznává jako dobré. Jednodušeji řečeno, každý chce to, co vyhodnotí pro sebe jako dobré. (Tzn. vidím zmrzlinu, mám na ni chuť -> je pro mě dobrá a chci ji. [Ve skutečnosti je to poněkud složitější, protože mezi sebou začnou „bojovat“ různá dobra: chci zůstat štíhlá, tj. dobro = nedám si ji.]) Ale to sem teď nechci zatahovat. Spíše chci ukázat to, že k dobru tíhneme. A pokud krása odráží něco z dobra, naše vůle přirozeně také tíhne k tomu, co je krásné. Myslím, že my ženy to známe dobře, když vybíráme oblečení, zařízení domu apod.

Krása přitahuje. Máme touhu ji vlastnit. A tady může přijít bod zlomu. Pokud ji vlastnit nemůžeme, patří už totiž někomu jinému – jak se k tomu postavíme? Dokážeme se radovat z toho, že jsme ji zahlédli, děkovat za to, že prostě JE? Nebo nás začne sžírat pocit, že ji musíme mít, chceme se jí zmocnit, urvat ji pro sebe? Toto zlo, které se v nás rodí, ale NENÍ problémem ani vinou krásy. Je vinou naší, osobní. (V našem případě tedy na straně onoho muže z úvodní otázky.)


Uvědomuji si, že jsem ve své úvaze otázku, kde je hranice mezi vulgaritou a krásou, vlastně vůbec nezodpověděla. Ale myslím, že to ani nejde. Z části je to dáno oním oblečením (viz výše), ale především to vychází z nitra, z úmyslů. Vždyť v Novém zákoně (ostatně i ve Starém) vícekrát zaznívá, že člověka neposkvrňuje to, co je vnější, ale to, co se rodí v jeho nitru (ne, že by se to neovlivňovalo). Nikdo nemůže na naše tělo nakreslit čárky: ta sukně už nemůže být kratší, ten výstřih větší. Nejde to. Myslím, že bychom se měli modlit za schopnost ocenit krásu, přijmout i fakt, že nám nepatří, a přesto se s ní radovat. Modlit se za sebe, abychom uměli rozlišit své motivace, proč děláme to či ono (v tomto případě oblékání). Modlit se za mladé dívky, aby chtěly být krásné, a ne vyzývavé. Za zdravou sexualitu mladých. A za to, abychom se sebe, muži a ženy, vzájemně nebáli.


Zpráva z konference: http://www.vira.cz/Texty/Aktuality/Jaka-krasa-spasi-svet-1.html

Videorozhovor zúčastněných přednášejících: https://www.youtube.com/watch?v=zhSyZpJ58hE