My, kteří jsme byli vedeni od mládí k životu podle Desatera a byli jsme zvyklí se zpovídat, tak jsme se většinou báli odporovat rodičům i tehdy, když neměli pravdu.
Čtvrté přikázání bývá často překrucováno a vykládáno tak, že díte musí být i v dospělém věku poslušné svých rodičů. S jednou svojí přítelkyní - vrstevnicí máme podobnou zkušenost. Teprve při psychoterapii jsme si dovolily připustit, že ne všechno v našich rodinách bylo v pořádku, že i naši rodiče jsou či byli chybujícími hříšníky. Ano, milovali nás tak, jak toho byli schopni, to ale neznamená, že neudělali nějakou botu, že v některých oblastech nebyli až příliš přísní, že jim někdy neujely nervy. Pokud oni sami prožili nějaké trauma nebo i v dospělosti měli oblast, kde neproběhlo uzdravení, nemohli nás vychovávat zdravě.
V katolických rodinách zvláště v oblasti sexu panovalo často tabu. A také se nediskutovalo o chození do kostela a v některých rodinách se nepřipouštěla diskuse tam, kde by se naopak mělo hodně povídat a věci rozebírat. Také role můžu a žen byla často přesně vymezená a běda, když člověk nezapadal.
Svoje rodiče mám velmi ráda a jsem jim za mnohé vděčná. Zároveň se mi ale nesmírně ulevilo, když jsem mohla některé skutečnosti poznat, pojmenovat, když jsem se mohla konečně rozzlobit. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, kolik jsem sama sobě přidělala trápení tím, že jsem se srovnávala s maminkou, která byla tichou introvertkou a chtěla být jako ona, ačkolik jsem od přirody vášnivou extreovertkou plnou emocí a života. Jak jsem jen těžko hledala lásku sama k sobě, své místo v životě, v církvi, své smíření se svoji sexualitou, s emocemi, s náladami, se vzlety a pády. Jak dodnes rozmotávám svoje psychické problémy, které svouvisejí i s pocity viny, s nepřijetím vlastní sexuality, s přílišným posuzováním druhých......
Jak jsem šťastná, že jsem si mohla zvolit spolu s manželem náš životní styl, odlišný od způsobu života mých i jeho rodičů. Konečně vím, že úcta k rodičům neznamená napodobování, že být dobrou hospodyňkou není všechno, že být dobrou křesťankou nemusí znamenat chodit denně do kostela. Ctít otce i matku možná právě znamená přijmout své rodiče v jejich křehkosti a hříšnosti, umět jim odpustit, vážit si jich i přes jejich nedostatky, ale nebát se je vidět a pojmenovat. Nebát se být sám sebou a takovým, jakým mě chtěl mít Bůh.
Naprosto se s tímto článkem ztotožňuji. Oblast sexu byla tabu, o víře a chození do kostela se téměř nediskutovalo - to pro nás bylo přece samozřejmé...Nebylo myslitelné říci, že se mi něco nelíbí, že do kostela nepůjdu. Nebylo možné mít jiný názor, než zbytek rodiny.
Povahou spíše introvert jsem moc nezapadla kolektivu spolužáků, protože jsem byla "jiná"...Nejen tím, že jsme chodili do kostela, že jsem nechodila do Pionýra, že jsem byla odmala brýlatá, levák a ne zrovna moc šikovná. Já jsem se lišila i stylem oblékání, protože maminka byla zásadně proti, aby děvčata nosila kalhoty. A tak celou základku všechna děvčata (zvláště v zimě) nosila kalhoty a já jako jediná byla v sukních. Dodnes se mi dělá zle, když si vzpomenu, jak se mi drchmaly ty vroubkované punčocháče na kolenou.
Když jsem chtěla také kalhoty, maminka to odbyla slovy, že: "nemusíš být jako ostatní" a bylo po debatě...
Ale já jsem přece NEBYLA jako ostatní (víra, brýle,levák, nešikovné dřevo...atd) a aspoň v něčem jsem chtěla být jako ti druzí. Kdybych aspoň v tom oblékání byla jako ti ostatní, tak by bylo moje postavení v kolektivu jiné a možná by se i můj další život odvíjel trochu jinak. Kdo ví...Trápila jsem se tím hodně, ale vím, že mamka to tehdy nebyla schopná pochopit a já nebyla schopná jí to vysvětlit. Své rodiče mám opravdu ráda a máme spolu moc hezký vztah. Ale vím, kde a jak dělali v mém dětství a dospívání chyby. Děti bohužel nemám, ale kdybych měla, tak jsem si jista, že bych taky dělala chyby - zase jiné, které by po letech moje děti dokázaly odhalit a pojmenovat.
díky za článek, moc :-)
@organo Díky za tvé komentáře, že jsi se podělila s námi....
I já Vendulko děkuji za Tvé komentáře. Já mám zkušenost, že dcery jsou trochu kritičtější než synové-aby se postupně stávaly svým maminkám velmi podobné hlavně v tom co na nich kritizovaly;-)
@babča-helča Je to přesně tak. Co mamince vadilo na babičce - tedy na její matce, tak skoro do puntíku to samé dělá dnes. A já budu určitě dělat na stará kolena to, co dnes kritizuji u své matky a budu se jí velmi podobat. Genetika dělá divy :-)
krásný článek, děkuji :) pamatuju se, že jsem (už nevím o co šlo) jednou dost rezolutně řekla mamince, že to já NIKDY svým dětem dělat nebudu. Kdybych jen tak věděla, co to bylo :D
Jeden z najlepších textov od @krasnazena....
diky za clanek, ja asi delam hodne veci stejne, jak mamka a rikala jsem v mladi, ze to delat nebudu...nevim, je to nekde zakorene v nas...jednu vec delam jinak, ze s detma o vsem mluvim, ale to ted dela asi kazda mamina, jine to bylo pred 20-30 lety...taky jsem si rikala,proc porad chodi na msi a ted ve svych 36 letech vyhledavam kazdou prilezitost, abych mohla jit na msi svatou,,,protoze vim,kolik milosti to dava a citim se tam dobre, taky mne rikala, ze se moc nemodlila, kdyz byla v mem veku, ale to se zase mozna ja modlim vice, ale je to proto, ze jsme drive meli pole a tak se porad pracovala, to tady v Americe nemam, takze je vic casu na jine veci...je to hodne tezke tema...jak rada bych si s makou sedla a dala kafe a pokecala a pomodlila se...letos to bude 10, co jsme se videly a
obejmuly, ted uz name jenom ty modlitby a skype:-)Cestovat uz nemuze a ja take ne:-)
@ terre-eau - jé, moc děkuju. A mně přišel podprůměrný. Fakt.
Liduško, děkuji za článek, je vážně moc hezky napsaný :) Já jsem v některých ohledech podobná, ne-li stejná jako mí rodiče už teď... Něco se změnit dá, ale pravdou je, že genetika úplně ne :)) Jsem zvědavá, jak to bude za nějakých pár let, desítek let....
@organo . tak, tak, Vendulko. Je zcela nesmyslné lišit se v tom, co není nutné pro dítě je to trauma. Maminka se zase dívala, zda máme u halenek rozepnutá jen jeden knoflíček a ne dva a tatínek, jinak, moc fajn chlap, nás nikdy nepochválil, že nám to sluší. A když jsem vydala knížku, tak první, co mi řekl, bylo: "Hlavně nezpychni." V Americe by byli rodiče hrdí a začali říkat, že mají dceru spisovatelku.......
Vzdycky jsem svoje rodice hrozne obdivovala. Zvlast mamka je vzor aktivity a efektivnosti. Uklizi, rada vari a pece novy recepty, dela patchwork, chodi na bylinky, k tomu dela na sichty v azylovym dome, cte knizky a na vsechno ma proste cas. Prirom na ctyri deti. Pripadam si vedle ni jako nula :) a pritom to tak urcite neni.
Az ted, kdyz mam sama dite, zjistuju, co mi na nasich vadi, a dovedu to pojmenovat. U manzela v rodine kladou duraz na vykon, ale dovedou ho ocenit. U nas se na vykon nehralo, a tak se vsechny uspechy prechazely mlcenim. To je pro ne pouceni, ze mam dcerusku vic chvalit :)
@terre-eau rozumím, mě tatínek nikdy neocenil, spíš naopak...ze všech 11-ti vnoučat má můj tatínek nejraději Timíka, protože je domácí a je to kluk...tak nevím, zda to brát jako ocenění nebo co...jediné, co mi kdy zdvihlo sebevědomí je můj muž, který si mě vzal na celý život, no a samozřejmě děti pro které jsem v tuto chvíli ta nejdůležitější na světě
@ helene podobne :) asi jsou nase rodice jina generace... i kdyz nevim, jak je pak mozny, ze moje jinak velmi narocna tchyne chvali o stosest. S kazdyn uspechem deti i vnoucat se chlubi na potkani. V tom je mi vzorem :)
Muj bracha ted udelal maturitu se samyma jednickama a doma to ani neslavili. Vcera prosel prvnim kolem prijimacek na UK a taky nikdo neotviral sampansky. :(
Soucítím s těmi, co doma neslaví.... Rodiče na to taky nejsou... Byli asi, když jsme byli malí.... Teď se slaví jen někdo.....
@Gillette: Je smutné, že brácha to neslavil, takový úspěch :) Že mu gratuluji :) Já měla maturitu mnohem hůř..... Ale hlavní je, že ji mám :)
A pěkně prosím, opakujte svým drobečkům, aby když zívají si dávali ruku před pusu a smrkali místo potahování. Moc děkuju Liduška, knihovnice:-))))))))))))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.