Možná mé řádky budou tentokrát úplně mimo, možná nenajdou správného adresáta, ale byli jsme vyzvání, ať píšeme, co nám leží na srdci, tak píšu, neboť mi to leží na srdci…

   Úderem nového roku a měsíce ledna začíná jako každý rok plesová sezóna. Vytáhneme opět po roku své garderoby, obujeme střevíce, namalujeme obličej, načešeme vlasy a jdeme se bavit do společnosti. Vím, že pro mnohé z vás – maminky malých dětí – to letos, možná ani loni a třeba ještě ani za rok platit nebude. Přesto některé z nás se na ples vydají.

   A co mi vlastně leží na srdci? Čistota… Něco co máme uvnitř, ale něco, co si velice rychle můžeme pošpinit. Něco, co patří jen našim mužům a něco, co by všem ostatním mužům mělo zůstat skryto.

   Ono se řekne, že to zas tak nic není – odhalená ramena, holá záda nebo sukně do půl stehen. Není… pro nás ženy to nic není. Ale když to vidí muž, nenechá ho to chladným.

   Sama jsem si to pořádně uvědomila až ve chvíli, kdy se mi svěřil jeden dobrý kamarád. Přestal kvůli tomu dokonce chodit na plesy, začal se stranit společnosti. My ženy zapomínáme, že muž – dejme tomu, že svobodný muž, který chce žít čistě – zavře doma dveře a ten zlý útočí, myšlenky a obrazy se vrací a může to dojít tak daleko, že nedokáže ovládnout své sexuální touhy a podlehne tomu Zlému. V důsledku svého opakovaného selhávání přestává mít rád sám sebe a bojuje třeba tak dlouho, dokud se prostě neožení. Možná daleko větší část viny neseme my ženy, než muži, kteří selžou… nevím…

   Zaujala mě kdysi slova Otce Pia v jednom článku a tak jsem si ho znovu vyhledala: „Rád bych ti usekl paže…, protože bys trpěla méně, než budeš trpět v očistci.“, a dále: „Nahé maso bude hořet.“ Krutá slova, ale možná se jen bojíme slyšet pravdu.

   A ono nejde jen o plesovou sezónu. Jde o životní styl, o životní přesvědčení. Píšu to také proto, že vím, že i my věřící holky a ženy na to prostě dlabem. Zkrátka si tu krátkou sukni rády vezmem, děláme, že tu „čárku“ ve svém výstřihu nevidíme, a přece se nebudeme v létě pařit v tričku, když si můžeme vzít tričko na ramínka. Víte, co je zvláštní? Že v létě moc mužů vysvlečených do pasu ve městě nepotkávám. Chodí normálně v tričkách a je jim také horko. A kraťásky sotva pod zadek taky nenosí.

   Snad nikoho svým článkem nepohorším, nechci nikoho moralizovat, jen to chci připomenout. Mějme to v srdci. A také si uvědomme, že vychováváme další generaci – generaci našich dětí – buď jim předáme to správné, nebo to špatné. A vzhledem k tomu, že děti kopírují své rodiče, budou to dělat tak, jako to děláme my.

   Problém docela je, že šaty, ve kterých by člověk mohl vyjít s čistým svědomím do společností, je kumšt sehnat. Řešením pak můžou být bolerka, šátky nebo prostě skočit ke švadleně, ať nám šaty vhodnou látkou prodlouží (i tak jsem to kdysi vyřešila já). Radši oželet pěkné šaty, než hřešit.

   A tak se bavme na plesech letošní sezóny a ukazujme to pěkné, co je v nás, a to pěkné, co je napovrch, ať zůstane druhým skryto.

 

Zdroj: http://byznys.lidovky.cz/foto.aspx?r=ln-media&c=A131224_091254_ln-media_jzl