Bylo nebylo, jedna mladá maminka s malou holčičkou zjistila, že čeká další dítě. S manželem zrovna byli ve svém studentském městě, procházeli se po parku, a s láskou vybírali pro své druhé dítě jméno. Maminka tušila, že to bude holčička. Uplynula určená doba a holčička se narodila. Dali jí jméno Marta.


 

Doma, ve škole i v kroužcích byla holčička oslovována různě, nejčastěji Martičko, Marti, sourozenci jí s větší i menší láskou říkali Marti, nebo Martice, případně Martice krabice. Když zlobila, říkali jí doma Marto. Ale spíše výjimečně. Když bylo této Martičce asi pět let, do farnosti přišel nový kněz. A ten pokaždé, když tuto holčičku viděl, oslovoval ji "Marto, rečko." s výrazným přízvukem na prvních slabikách. Marta na své jméno dosti zanevřela. Proč se musí jmenovat tak blbě, když mladší sestra má tak krásné jméno a vůbec. 

Přes gympl měla pár kamarádek, které jí říkaly Marti, nebo Marťule, Marťulko. Ve skautu Martičko. Nicméně, kněz z dětství stále stejně. Marto, hérečko. Na výšce jí říkali přezdívkou, Fusi. Nebo Fusakle. Nebo Marti. Pokud potkala kněze z dětství, čekala na oslovení. Nezklamal.

Přešlo pár let a Marta nastoupila do své první práce. Tak trochu čekala, že už nebude Martička, ale že jí budou říkat Marti ji velmi potěšilo. Rok se překulil a byl čas na velkou změnu. Stěhování 160 km od domova, nová práce, noví lidé a jediný spojovací prvek křestní kmotra. Pro kterou je stále Martičkou. Tady ji začali z převážné většiny říkat Marti. Kromě jedné kolegyně, která seděla naproti. Marto. Se stejnou dikcí jako kdysi dávno. 

Nastal čas přestat bojovat se svým jménem. My jsme ti, kdo svá jména utváří a částečně naše jména utváří nás samé. Bojuji-li s ním, bojuji i se sebou. Přijmu-li je, přijmu i sebe.

Snad, dá-li Pán a moje mladší sestra (ta s krásným jménem) dostuduje a my pojedeme na její promoci do stejného města jako moji rodiče, zajdeme i na to místo, kde ho pro mě moji rodiče s láskou vybrali.