Slovo „rituálek“ sice neexistuje, ale snad mi tento novotvar odpustíte. Některé milé opakující se činnosti totiž mohou našemu manželství přinášet užitek. Jsou takové, které má určitě více párů – třeba pusu při odchodu jednoho z partnerů z domova. Pak je ale moc hezké udělat si nějaké svoje tajné či polotajné rituály. A nemyslím tím: „Středa – je ho tam třeba.“

Když se u Křivanců podává káva, musím se Jendy zeptat:

„Chceš kafe ?“

On odpoví: „Moc Ti to blafe.“

Když ho nesu na stůl, otáže se: „Je tam všechno, tak, jak tam má být? (To v Janově případě znamená, že je to turek s jednou lžičkou cukru a špetkou skořice).

Já: „Ano miláčku.“ Mám-li rýpavou náladu, dodám: „I trochu jedu jsem tam přidala.“

Pak máme takový zvyk, že se zdravíme maďarsky. Tomu nikdo nerozumí a nám se to líbí.

Ještě máme tento rituálek. Po některých druzích jídel pijeme pivo – půllitr pro oba.

„A nezbylo tam ještě něco?“ A padne-li byť jedna kapka, oba zvoláme: „Jééééééééééééééé.“

Na záchod se u nás chodí „ke zvířátkům“. To zůstalo z doby, kdy jsme měli umakartové stěny, a na nich nalepené obrázky zvířat.

Rituálem je i to, že manželovi stříhám nehty. A moc milým zvykem je nedělní hraní stolních her. Není to úplně pravidelné, ale je to časté a oba nás to baví.

Dlouhou dobu také bylo rituálem, že jsem každé Vánoce dostávala náplasti na unavené nohy či krém na nohy. Sice ani nadále nedostávám zlaté náušnice či zahraniční dovolené, ale od náplastí jsme pokročili třeba k cédéčkům.

Rituály jsou nám pomocí hlavně ve chvílích, kdy nemáme sílu si lásku vyjádřit spontánně.