Už se vám někdy stalo, že jste viděli něco, co podle vás nebylo správně a zvažovali jste, jestli stojí za to "něco" říct?

Jsou okamžiky, kdy je to teoreticky naprosto jasné. Když někdo někomu ubližuje, je povinností zastat se slabšího a v tom okamžiku je vlastně jedno, kdo z nich měl nebo neměl pravdu. Pěstmi správného řešení nikdo nedosáhne. Ale jde i o méně závažné a tak nějak běžnější věci. Když někdo venku odhodí odpadky na zem a netrápí se tím, kdo to po něm sebere, pejskaři nesbírající poklady po svých psích miláčcích, které s velkou oblibou končí na podrážkách dětských botiček, náctiletí "umělci" zdobící kdejakou omítku svými uměleckými díly, pes pobíhající po dětském hřišti bez vodítka, bez košíku a vesele očuchávající hrající si caparty, zatímco páníček vyřizuje veledůležitý telefonní hovor,... To jestli se člověk ozve, záleží na situaci i na konkrétním člověku. Odpověď často najdeme, až když v té situaci jsme. Jak to ale udělat správně?

Diskutovalo se tu o tom jak zvládáme udržet klid s dětmi v kostele, jak najít hranici mezi roztomilým žvatláním a rušením. Sama mám děti a ty nepříjemné pohledy rušených znám. Jsem na ně velmi citlivá. Ale taky vím, že není jednoduché se ozvat.

Matky s dětmi jsou velmi specifická skupina. Jsou hrdé. Více méně jsme každá na to svoje robě náležitě pyšná, protože ono je nejúžasnější na světě. Jen některé maminky to dávají svému okolí najevo více než jiné. Přiznejme si, že v srdci jsou pro nás největšími favority právě ty naše děti. Nemusí v něčem extra vynikat, je to tím, že jsou naše. Oslovit takovouto hrdou matku, může být pro některé problém. Jaká slova volit, aby byla kritika přijata? Abych nebyla za závistivou zapšklou ženštinu, která vůbec nemá páru, o čem taková péče o dítě je?

Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem bez dětí čekala ve ztichlém kostele na svátost smíření. Na oltáři se usmívala vystavená nejsvětější svátost a v kostele bylo jen pár lidí. Pohodová chvíle klidu před Hospodinem. Přede mnou v řadě čekala maminka a k ní se tiskla asi pětiletá holčička. Vše by bylo v pořádku, kdyby dítě nemačkalo jakousi hru na mobilu a zvuky té akční hry se nenesly přes celý kostel. Bojovala jsem sama se sebou. Říct něco, mlčet a zkousnout to? Pane, pomož, prosila jsem. Na mysli mi tanulo, jak jsem sama na kritiku citlivá. Taky mi hlavou táhlo, že TOHLE BY SI MOJE DĚTI ROZHODNĚ NEDOVOLILY. A kdyby, tak by si to za rámeček rozhodně nedaly. Hlavně nikomu jinému to, jak se zdálo, vůbec nevadilo. Nikdo jiný se jejich směrem ani nepodíval. Nakonec jsem se rozhodla, že těch chvil, kdy můžu v tichu rozjímat je tak pomálu, že to zkusím. Hlavně jsem si opakovala: Řekni to s láskou! Paní jsem poprosila, jestli by tomu telefonu nešel ztlumit zvuk. Pohled, který na mě vrhla rozhodně moc přátelský nebyl. A její odpověď mě uzemnila docela: "Však jsem jí to taky říkala. Ale ona nechce." Slova mi došla a já hleděla bezmocně na oltář. V duchu jsem jí podrážděně odsekla: Však jsi její matka, tak zasáhni! Nahlas jsem neřekla nic. To bych (i třeba jinými slovy) říct s láskou a v klidu nedovedla. Kostelem se dál nesly zvuky hry a já se nedokázala soustředit vůbec na nic.

Tím to ale neskončilo. Nemusíte mi to věřit (ta maminka mi to určitě nevěřila), ale opravdu jsem to tak nemyslela. Jak to asi vypadalo, mi ukázala až její reakce. Abych se zkusila znovu soustředit, zhluboka jsem se nadechla a trochu si povzdechla. Žena mě zpražila pohledem a řekla dcerce: "Pojď, tady nebudeme!" A odešly.Překvapeně jsem zírala. Nebyl čas vysvětlit, ospravedlnit se. Prostě odešly. Sice nastalo ticho, jak jsem si přála, ale ten pocit, že se mi to nepovedlo a té maminky jsem se dotkla, bolel. Co jsem to provedla? Kdy teď půjde ke zpovědi? Už byly na řadě. Nepříjemný pocit. Klidu před Hospodinem jsem tím, že jsem se ozvala, nedosáhla. Aspoń jsem tedy před něj vysypala ten svůj uzlíček pocitu křivdy, nepochopení a bolesti. Myslím, že to pochopil. Na oltáři se dál usmívala nejsvětější svátost a já šla ke zpovědi...


Od té doby se snažím být méně ublížená, když se na mě snese nějaký ten pohled nebo syknutí (nebývá to naštěstí často, naši farníci jsou úžasní). Oni to třeba nemyslí zle, třeba chtějí svůj postoj dát najevo s láskou, jen se jim to prostě nějak nepovedlo. Snažím se mít pro tuhle možnost otevřené srdce. Buďme chápavé, maminky. Je tu i jiný úhel pohledu než ten náš.