Před pár lety jsem při přípravě na zpověď narazila ve zpovědním zrcadle na otázku:"Jsem si vědoma toho, že nestačí děti vychovávat tak, jak jsem byla vychována já sama?" Už tehdy, ač bezdětná, jsem se nad otázkou docela podivila. Dnes, když se kolem mě batolí dvě děti (2,5 roku a 11 měsíců), jsem si na tuto otázku vzpomněla a postupně si promyslela svůj přístup k výchově....


 

Na téma výchovy jsem přečetla spoustu různých knih, vyslechla velké množství názorů, viděla různé postupy v praxi, ale nic z toho jako samostatný celek mě nenaplňovalo pokojem a už vůbec se to nedalo použít na moje děti (teda především tu starší). Byla jsem z toho dost rozmrzelá a zklamaná, s pocitem, že nemůžu své děti nikdy dobře vychovat...Nakonec, jakožto správný teoretik, jsem si vytvořila určitý "návod", jak najít ten správný přístup ke svému dítěti, a o ten bych se s vámi chtěla podělit.

 

Koncept výchovy musí vycházet konkrétní představy o cíli a smyslu výchovy: Proč své děti vychovávám? Pro sebe? Aby byly uspěšné v tomto světě? Aby se naučily užívat života? Nebo vychovávám své děti pro Boha? Aby se tzv. dostaly do nebe? Aby pochopily, že ten správný cíl života nás čeká až v nebi? Aby se naučily si věci odříkat, aby si vážily samy sebe, aby měly správný pohled na sebe a svět? .... 

Další věc hodně ovlivňující výchovu je samotné dítě, popř. děti: Jakou má povahu? Je vznětlivé, vzteklé? Nebo naopak zakřiknuté? Bojácné? Introvert, extrovert? Holka, kluk? Má sourozence? ... 

Neméně důlěžité je znát také sama sebe: umím být trpělivá? Jak reaguji na své nepohodlí? Chodím do práce? Jsem doma? Mám k ruce muže? Mám sama kamarády, s dětmi, bez dětí? Jaké jsou silné a slabé stránky mé a mého muže?

A pak přijde řada na tzv. zdroje dat: zkušenosti vlastních a manželových rodičů (zvláště v porovnání s tím co si pamatuji/e z dětství a z výsledku, co ze mě/něj vyrostlo=)), zkušenosti se sebevýchovou, zkušenosti s vlastními výchovnými pokusy, odborná literatura, zkušenosti kamarádů...

Za jeden z nějdůležitějších aspektů, bez kterého by naše snažení nemělo valného smyslu, je modlitba...modlitba za děti, za to, aby nám Bůh ukázal, kterým směrem se dát v situacích, kdy si nevíme rady, abychom dokázali objevit problémy dřív, než budou mít dalekosáhlé důsledky....

Poté, co jsem se za výchovu svých dětí začala pravidelně modlit, objevila jsem 2 knížky, které do sebe krásně zapadají, začala jsem více vnímat povahy, potřeby a skryté problémy svých dětí, naučila jsem se lépe reagovat na signály, které vysílají, ale hlavně jsem se začala měnit já...

 

Možná jsem až moc velký analytik a teoretik, ale dokud jsem si toto neujasnila sama v sobě, byla jsem nejistá, rozhodila mě jakákoliv poznámka o chování mých dětí, o mém chování a přístupu k dětem, teď už si dokážu stát za svým, i když stále ještě přicházejí slabé chvilky=)

 

Tak vám přeji, ať každá najdete tu svou správnou cestu, protože každé dítě je originál a neexistuje univerzální metoda, která by platila na každé dítě=)