Onehdá se manžel vrátil domů. A nepřišel s prázdnou. Vyklízel chatu po dědečkovi, a tak domů přivezl několik (dle něj) užitečných, léty prověřených, předmětů. Které samozřejmě nešly vyhodit, neb se můžou (co můžou, určitě budou!) hodit.

Asi jsem se tvářila hodně kysele, protože mě s humorem jeho vlastním vzápětí uklidnil, že nemusím mít strach, že mě taky něco přivezl. A tak se mi do rukou dostala stará dřevěná krabice, ve které byly uložené pomůcky pro šití. 

Její otvírání bylo napínavé. Přece jenom otvírat vlastně „cizí“ věc je takové zvláštní. Obzvlášť když její majitel ani netušil, že nad ní jednou skončím zrovna já. Nakonec jsem se ale odhodla a nadzvedla víko. Mimo vzorně srovnaného klasického obsahu na mě vykoukly tři nečekané věci. První byla vyšívaná dečka. Druhá byla jemně háčkovaná malinkatá čepička, na novorozeňátko. A třetí vyšívaná stuha, nad kterou jsem si chvíli lámala hlavu, k čemu že to vlastně sloužila. Pak mi bylo osvětleno, že je to pravděpodobně stuha na povijan. Ručně vyšívaná…

Nedávno se mi taky dostalo do rukou několikero dětských oblečení z dětské generace mého manžela. Kdo ví, kolik dětí už oputovalo. A nakonec zabloudilo i k nám. Přebírala jsem, co je ještě použitelné a co ne. A zaujalo mě několik kousků. Ručně šitých. Obdivovala jsem ty detaily - našitá lemovka pro parádu, vyhraní si s prošíváním, stehy jako z časopisu – pravidelné, propracované, pevné…

Pár kousků. Vlastně obyčejných věcí. Když jsem je ale držela v rukou, přišlo mi, jako bych držela něco víc. Kus historie obyčejných dní, dávno minulých. A kus mateřské lásky, zhmotněné, vykreslené v detailech. A i po desítkách let nyní hmatatelné.

Před pár týdny jsem se dozvěděla, že dceru nakonec slibovaná operace nemine. Ač jsem to tušila a věděla, že jde vlastně o banalitu, nebylo mi úplně lehko. Hlavně pro to, že jsem věděla, že tam pravděpodobně nebudu moct být s ní. A i když jsem manželem-tatínkem plně nahraditelná, chtěla jsem ji být nablízku…

Sedla jsem ke stroji. Dcera ráda maluje, a tak jsem se rozhodla, že ji na ten její „výlet“ ušiji pastelkovník. Přece jenom její kyblík by nebyl pro pobyt v nemocnici úplně nejvhodnější.

Někdy si říkám, že jsem odborník ve ztrácení času. Koupit ji penál by bylo totiž snažší. Ale chtěla jsem jí dát něco ze sebe. Něco od mámy, pro ni. Abych ji mohla dát s sebou něco, v čem bude pevně všito, že ji mám ráda a jsem s ní… I když to ještě teď neumí přečíst.

 

Detail počinu. Má i ucha, která nejsou na fotce vidět, a zapínání, takže se dá nosit jak kufřík :-)

 

Pastelkovník jsem došila. Operace se odložila, kvůli rýmě. A tak tu teď čeká. Několik večerů promítnutých do stehů. Pár využitých zbytků látek, hodně párání, ale nakonec celkem obstojný výsledek.

A tak si říkám, že ho třeba za těch x let znovu objeví. Někde zapadlý, zaprášený, v zasunuté krabici. Třeba už bude taky máma od dětí. A třeba tehdy ten vzkaz, který jsem jí do něj všila, pochopí.

A nebo taky ne - kdo ví, hlavně, aby se jí líbil, že ;-)