Moje babička byla vyjímečná žena. Už od malička to měla v životě těžké. Velmi záhy jí zemřela maminka. Vyrůstala se svou babičkou, na opačném konci dědiny než její tatínek a sestry, a ona sama pořádně nevěděla, proč tomu tak je. Od malička musela tvrdě pracovat na poli, kolem domu. Od malička však milovala Boha. Ráda se modlila, ráda chodila do kostela, ráda zpívala v kostele. To jí vydrželo celý život.

Svatební fotografie mých prarodičů, srpen 1960

 

Ve dvaceti letech se vdala, za pár let se jí (jak ráda říkala) v rozmezí čtyř let a jednoho dne narodily čtyři děti. Márinka (tak ji všichni kolem znali) měla kolem sebe mnoho dobrých lidí, kteří jí pomáhali s dětmi i se vším kolem. Postupně, jak děti trochu vyrostly, Márinka začala chodit do práce. Vždycky musela tvrdě pracovat, ale žádné práce se nebála. Celý život se se všemi těžkostmi odevzdávala Bohu. Ke všem lidem byla mírná, milá, ráda pomohla, když mohla. Postupně jejich děti odrostly a založily vlastní rodiny. Márinka s manželem měli celkem deset vnuků - tři chlapce a sedm děvčat (já jsem poslední, nejmladší vnučkou :-) ). Dokud byla vnoučata ještě malá, brali si je prarodiče na prázdniny. Deset dětí, to musel být pořádný rachot :-). Pak vnoučata odrostla a začali se rodit už jenom pravnoučci :-)

Babička se celý život modlila za své blízké. Modlila se za nás, za naše zkoušky, za naše těžkosti, za naše šťastné návraty domů. Babička byla takovým přístavem klidu, míru a pokoje, hluboké duchovní nádoby, ze které mohl každý čerpat. Velice ráda se modlila růženec. Často byla jediná (či s ještě jednou kamarádkou), která byla v kostele na začátek modlitby růžence. Babička nás všechny své vnuky často vybízela k tomu, abychom se nezapomínali modlit.

Asi před jedenácti měsíci babička onemocněla zákeřnou nemocí. Všichni jsme si uvědomovali, že to už je konečná. Babička si to uvědomovala asi nejvíc. Modlila se ještě víc a těšila se. Těšila se na setkání s Tím, pro kterého celý život žila, který dával jejímu životu smysl, který byl pro ni alfou i omegou. Jeji připravenost, smíření se smrtí a očekávání něčeho dalšího bylo překvapující. V červnu loňského roku babička, moje milovaná, jediná babička, ta která byla svědkem víry v těch nejobyčejnějších životních okamžicích, odešla za "srdcem svého Miláčka" (z nějaké modlitby). Věřím, že babiččina duše šla rovnou do nebeského království. Neznám totiž člověka, který by se tam hodil více než ona. Neznám člověka pokornějšího, mírnějšího, trpělivějšího, ochotnějšího, zbožnějšího než byla ona.

Před pár dny jsem navštívila stařečka, který zůstal v celém domě sám. Nedokážu si představit smutek a samotu, co zažíval a zažívá po ztrátě milované osoby. Ale drží se statečně. Poprosila jsem ho, jestli bych si mohla vzít nějaký stařenččin růženec. Souhlasil. Vybrala jsem si na první pohled ten nejobyčejnější, co tam visel. Z dřevěných korálků. Když jsem se však podívala lépe, všimla jsem si, že jeden desátek má jenom osm kuliček. Pousmála jsem se. Ukázala jsem to stařečkovi i manželovi. Napadlo mě, že stařenka by se tomu "lajdáckému" růženci také pousmála (nebo spíš by se docela zasmála). Ten růženec je stejný jako její život - na první pohled obyčejný, ale přece jenom něčím vyjímečný. 

A tak občas beru ten "lajdácký" růženec do rukou a vzpomínám na svou milovanou babičku. Vždycky se musím pousmát nad tím paradoxem. Moje babička byla velmi zbožná žena. Modlitbu růžence milovala. A přesto měla jeden takový "lajdácký růženec" :-). Vím, že tak jako se babička za nás za všechny modlila tu na zemi, tak se za nás za všechny přimlouvá v nebi. :-)