Koupila jsem si záclonu… Do jediného okna v našem bývání u manželových rodičů jsem toužila dát si záclonu (ostatní okna jsou střešní). Po třičtvrtě roku mé malicherné touhy jsem se dočkala… v dílně mého muže – stolaře – konečně došla řada na garnýž. Když jsem si ji pověsila, zalila mě obrovská radost. Z čeho? Že jsem doma, že je tu útulno, pěkno, že jsem sama svou paní… paní těch dvou místností, královnou ve svém království, kde si můžu dělat, „co chci“.

Poslední „svobodné“ roky mi začínalo být doma těsno. Přeci jen jsem byla stále dítě svých rodičů, u svých rodičů, v jejich domě, kde sic přes dokonalé rodinné žití jsem byla stále jen „podřízenou“ (v nejlepším slova smyslu). Trvalo pár měsíců, než se mi podařilo přestřihnout pomyslnou pupeční šňůru (ještě trochu váhám, zda je přestřižená úplně) a já se zbavila pocitů zodpovědnosti a povinnosti k mému rodnému domu. Pocitu, že to, co jsem zde zastávala v době, kdy jsem ještě nevlastnila zlatý kroužek na mé ruce, musím zastávat i nadále.

Vzpomínám na první dny a týdny našeho manželství. Na „první noc v novém bytě“ jsem si v batohu dovezla pyžamo, kartáček na zuby, něco na převlečení a to bylo všechno. Neměli jsme manželskou postel, neměli jsme kuchyň, kopa odložených zbytečnosti na spravené půdě nás doprovázela novomanželskými dny… vlastně žádná romantika. Jen kulatý stůl, dvě židle, rozložená pohovka... alespoň koupelna byla plně funkční. Postupně jsem si převážela věci z rodného domu a pomalu se s ním loučila a se špetkou obav si zvykala na domov nový. V prvním týdnu jsme koupili ledničku, pračku, varnou desku a troubu. Některé věci „do výbavy“ jsme dostali ve svatebních darech. Zcela provizorně jsem vařila ... z ničeho, na ničem a v ničem. Přiznám se, že byly i slzy, když už mě štvalo, že nemám pořádnou kuchyň a vybavení do ní, že umývám nádobí v koupelně v umyvadle bez špuntu, než jsem si pomalu vše nakoupila (a stále dokupuji) a než v manželově dílně došla řada napřed na kuchyňské skříně, teprve za pár měsíců na police do nich a až před pár týdny čas na jejich dvířka (už jsem si tak zvykla, že mi teď zas dělá trošku problém je furt otvírat :o)). Jednou budu vzpomínat, jak to bylo vlastně romantické… ty naše začátky… Teď už dávno spíme na manželské posteli s úložnými šuplíky pod ní a nočními stolky vedle ní. A dokonce už mám i skříňku v koupelně a došla řada i na onu vysněnou garnýž a mi je dík zácloně na ní zase více útulno, zase více dobře, zase více doma…

Už nemusím (psáno ve vší úctě) poslouchat instrukce své mámy, ale ráda si pro ně zajedu, když je potřebuji slyšet a když si nevím rady. Ale je to pouze tehdy, když je potřebuji. Na MÉ zahrádce už mi vykukují lístky česneku, za oknem „leze“ MOJE první přísada papriky, brokolice, celeru, květáku a kedlubnů, v lednici dřímá MŮJ experimentální oběd a v koupelně se plní koš s prádlem, o kterém si JÁ rozhodnu, kdy prádlo z něho přemístím do pračky. Z mrazáku ještě stále vytahuji SVÉ zásoby z loňské úrody a ze sklepa si nosím MOJE zavařeniny, marmelády, kysané zelí či sirup s pečeným čajem a dokonce se s nimi i podělím se svoji mamkou. I ta špinavá podlaha zbyde bohužel pouze na MĚ :o)).

Najednou je úplně jedno, že se nepodívám na hodiny, když něco stavím na sporák a dávám do trouby, svět se nezboří, když pomíchám prádlo, které se spolu do pračky nedává, a protáčím oči a nadám si už maximálně jen já sama sobě, když něco udělám jinak, než předpisy praví. Nemusím jen toužit udělat si věci „po svém“… já si je prostě po svém udělám.

Za to, co ze mě je, vděčím svým rodičům a děkuji jim, že mě vychovali tak, jak mě vychovali, že mě tak dokonale připravili „na život“, že to osamostatnění pro mě vlastně zas taková změna nebyla. Děkuji své mamince a pouze jí (když to píšu, jsem dojatá k slzám – no jo, to jsou ty hormony), že mě naučila být ženou v domácnosti, že mě od základní školy vedla k vaření, praní, žehlení, uklízení i zahradničení a další užitečným činnostem, díky kterým si teď plavu jako rybička v klidných a známých vodách.

Přemýšlím, proč v Bibli není psána i druhá verze věty o tom, že „opustí muž otce i matku a přilne ke své ženě“, neboť si myslím, že v pravý čas má i žena opustit svého otce a svou matku a připojit se ke svému muži, aby mohla být ještě více šťastná, volná, aby mohla být sama sebou, rozvíjet svoji ženskost, fantazii ...

Na dvoudenní „prázdniny“ ke svým rodičům jezdím často. Stále zde mám své místo, i když bráši mi ve srandě připomínají, že ta postel už není moje. Stále u svých rodičů poslouchám své rodiče a už je mi to úplně jedno a poslouchám je ráda. Ale když krátké prázdniny skončí, vím, že se vracím do svého království, kde jsem svou paní… a to díky i svému muži, u kterého objevuji, že ač je mezi námi řada rozdílností, nedorozumění či sporů, že je chlap k nezaplacení, chlap do nepohody, správný chlap do rodiny… prostě chlap "k použití".

A tak jsem dnes díky zácloně znovu poděkovala Pánu Bohu, že na mě nezapomněl… že na mě pamatoval a dal mi ten dar být manželkou (ono to vůbec není samozřejmostí), samostatnou ženou… matkou… To vše jen díky Němu a pro Něho… Amen.