Pokud se jedná o názory na péči o děti, nerada zevšeobecňuji, děti jsou různé a platí na ně tisíc a jeden různý způsob péče a výchovy. Dneska jsem chtěla psát o tom, co se osvědčilo mně.
V péči o dítě (nikoliv ve výchově a v učení se sociálním dovednostem) jsem vsadila na vyčkávací metodu. Prostě čekám, až se dítě danou věc samo naučí. Pozoruji své děti a u libovolné mé snahy něco urychlit skončím jen u svého vyčerpání, nespokojenosti, nelibosti, ale nic tím neurychlím.
Vycházela jsem z toho, že když psychomotorický vývoj se má nechat (u zdravých dětí) svému osudu a máme čekat, až se dítě samo posadí, samo postaví, samo začne chodit, tak nevidím důvod, proč by dítě nemělo samo přijít na to, že čůrá a kaká, že se dá jíst i něco jiného než mléko, …
Přiznám se, že tento přístup je velmi pohodlný, nabízím nočník, kalhotky, jídlo, ale nestresuji (se) a čekám. Nikoliv však mé okolí, takže bývám pod palbou babiček, kamarádů, příbuzných, lékařů, …kteří jsou zvyklí na nějaký ten standard, kdy se dítě co učí a kdy už ovládá určité dovednosti, a do těchto rámců moje děti prostě nezapadají. Ale pokud se nějakou věc potom naučí samy v pravý čas, je to vždycky bez křiku, bez nervů a prostě na pohodu. Nejtěžší na tom všem je se nenechat zviklat a vystresovat a ztratit víru ve schopnosti svých dětí. Stalo se mi to a asi ještě stane hodněkrát.
Taky tento přístup v některých aspektech docela omezuje, holt neuložím děti večer do postele a neodejdu se bavit, protože nemyslím, že je naučím samotné usínat tím, že je nechám párkrát vyřvat. Trávím večery tím, že hodinu uspávám a ještě se tam párkrát vracím (utišit, nakojit), ale věřím, že se uspávací čas bude zkracovat.
A výsledky?
Liduška v 2,5 letech už občas pozná, že čůrá a řekne to, nočníku se ale bojí jako čert kříže (to přijde …). Kuba v roce na Popeleční středu začal otvírat pusu na lžičku a už tedy není plně kojený. Stále nemá rád auto, takže se snažíme jezdit, aby měl zrovna spánek, abychom ho nemuseli nechat vyřvat. Liduška teprve nedávno poprvé snědla kus syrové mrkve, aniž by kousky vyzvracela nebo vyplivala. Lidušku hodinu uspáváme (dřív to byly i 2 hodiny) a povídáme si s ní, večer se k ní několikrát vracíme a manžel s ní spí v pokojíčku, protože se občas budí a brečí.
Až budou velcí, nebo dokonce před nebeskou bránou, bude se jich někdo ptát, v kolika letech začali chodit na nočník? Jak dlouho byli kojení? Kdy začali jíst běžnou stravu s kousky? Nebude…..takže hlavně NO STRESS!
A jak to máte vy? Co je pro vás v učení dovednostem důležité? Jak to vidíte?
Ještě na závěr znova připomenu, že si nemyslím, že ostatní přístupy jsou špatné a ubližují. Vím jen, že jsou nevyhovující pro mě a mé děti a v tomto čase.
---
A nezabudnite si prečítať: Myslela jsem si, že mám na víc
Tip admina
Nas prvni chodil v deseti a pul mesici. Nas druhy ma skvely smysl pro humor. Je mu rok a mesic a zrovna jsem si do telefonu posteskla mamce, ze porad jen ruckuje kolem nabytku kdyz se s andelsky nevinnym vyrazem pustil a presel cely obyvak. Veci maji svuj cas;-) a Ondra je pohodar.:-)
@zirafa: Taky by mě zajímalo, jak děti motivovat a jak je naučit, že za dobrým výsledkem je někdy opravdová dřina.
Já se tedy nesetkala s tím, že by se dítko posílalo na Vojtovku jenom proto, že nezapadá do tabulek - tj. vyvíjí se pomaleji. Potíž je trochu v tom, že v případě, že vývoj není "tabulkový" (v rámci nějakého rozsahu), tak to může (nemusí) signalizovat problémy. Nejde jen o nějaké banální vadné držení těla. Čím je miminko menší, tím ty problémy mohou být závažnější. Naprosto ale souhlasím s tím, že je potřeba tu terapii pečlivě zvážit. Někdy stačí jen úprava manipulace s dítkem, někdy je lepší využít Bobath koncept. Ale není radno to podceňovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.