Pokud se jedná o názory na péči o děti, nerada zevšeobecňuji, děti jsou různé a platí na ně tisíc a jeden různý způsob péče a výchovy. Dneska jsem chtěla psát o tom, co se osvědčilo mně.
V péči o dítě (nikoliv ve výchově a v učení se sociálním dovednostem) jsem vsadila na vyčkávací metodu. Prostě čekám, až se dítě danou věc samo naučí. Pozoruji své děti a u libovolné mé snahy něco urychlit skončím jen u svého vyčerpání, nespokojenosti, nelibosti, ale nic tím neurychlím.
Vycházela jsem z toho, že když psychomotorický vývoj se má nechat (u zdravých dětí) svému osudu a máme čekat, až se dítě samo posadí, samo postaví, samo začne chodit, tak nevidím důvod, proč by dítě nemělo samo přijít na to, že čůrá a kaká, že se dá jíst i něco jiného než mléko, …
Přiznám se, že tento přístup je velmi pohodlný, nabízím nočník, kalhotky, jídlo, ale nestresuji (se) a čekám. Nikoliv však mé okolí, takže bývám pod palbou babiček, kamarádů, příbuzných, lékařů, …kteří jsou zvyklí na nějaký ten standard, kdy se dítě co učí a kdy už ovládá určité dovednosti, a do těchto rámců moje děti prostě nezapadají. Ale pokud se nějakou věc potom naučí samy v pravý čas, je to vždycky bez křiku, bez nervů a prostě na pohodu. Nejtěžší na tom všem je se nenechat zviklat a vystresovat a ztratit víru ve schopnosti svých dětí. Stalo se mi to a asi ještě stane hodněkrát.
Taky tento přístup v některých aspektech docela omezuje, holt neuložím děti večer do postele a neodejdu se bavit, protože nemyslím, že je naučím samotné usínat tím, že je nechám párkrát vyřvat. Trávím večery tím, že hodinu uspávám a ještě se tam párkrát vracím (utišit, nakojit), ale věřím, že se uspávací čas bude zkracovat.
A výsledky?
Liduška v 2,5 letech už občas pozná, že čůrá a řekne to, nočníku se ale bojí jako čert kříže (to přijde …). Kuba v roce na Popeleční středu začal otvírat pusu na lžičku a už tedy není plně kojený. Stále nemá rád auto, takže se snažíme jezdit, aby měl zrovna spánek, abychom ho nemuseli nechat vyřvat. Liduška teprve nedávno poprvé snědla kus syrové mrkve, aniž by kousky vyzvracela nebo vyplivala. Lidušku hodinu uspáváme (dřív to byly i 2 hodiny) a povídáme si s ní, večer se k ní několikrát vracíme a manžel s ní spí v pokojíčku, protože se občas budí a brečí.
Až budou velcí, nebo dokonce před nebeskou bránou, bude se jich někdo ptát, v kolika letech začali chodit na nočník? Jak dlouho byli kojení? Kdy začali jíst běžnou stravu s kousky? Nebude…..takže hlavně NO STRESS!
A jak to máte vy? Co je pro vás v učení dovednostem důležité? Jak to vidíte?
Ještě na závěr znova připomenu, že si nemyslím, že ostatní přístupy jsou špatné a ubližují. Vím jen, že jsou nevyhovující pro mě a mé děti a v tomto čase.
---
A nezabudnite si prečítať: Myslela jsem si, že mám na víc
Tip admina
NO STRESS. Kéž bych to uměla... Ale tvrdě pracuju...
Mně děti učí trpělivosti. Asi moc dobře ví, že trpělivá vůbec nejsem...:-).
ja jsem si treba vzdycky myslela ze umim byt trpeliva a zjistuju ze to tak ani omylem neni...taky dru jak mezek :-)
@kecka: Já zase myslela, že mám na víc:-).
Ano, ano, ano... Nám se taky tento přístup osvědčuje (2 roky), ale s tím nočníkem a babičkou je to trochu psycho.
můj synáček má 3 roky a na záchod chodí teprv půl roku...prostě jsem ho nemohla nijak nasměrovat na nočník, plenku dávám ještě na noc...u roční cérečky už takové věci neřeším, ještě nechodí? no a? však má ještě dost času...je to fajn mít druhé dítko, vím, že všechno dobře dopadne, ikdyž to může třeba trvat déle než u jiných dětí ;-)
Zrovna jsem nad tím dneska přemýšlela, jestli má smysl to řešit..
Maty (2 roky) je s plínou, na kakání si většinou řekne (dneska teda zrovna ne..;-)), čůrání prostě zatím nedává..Na usínání má dudlík a vůbec mi to nevadí - naučil se usínat s tatínkem do půl hodiny (dřív to bylo taky na dlouho a jen se mnou). Začal spát skoro celou noc sám v pokojíčku, atd..takže se raduju z toho co zvládá a to co zatím nejde se snažím neřešit i když mi to někdy dá taky trochu zabrat ;-) a jsem ráda, že babičky se většinu věcí snaží respektovat :-)
U Kuby: Už se nauč mluvit, ať vím, co chceš. V roce ještě v plínách? Hééééle! Krok! Jupí a druhej!!!
U Matěje: Myslím, že není nutný žvatlat tak moc, ještě se mi brzo rozmluvíš kluku. Plíny? Dlabu na ně, jsem těhotná a nemám na to náladu - počkej po porodu, to na ně naběhnem. Kuba chodil v jedenácti měsících - to máš za tři dny. Vůbec se na staršího bráchu nedívej, jasný?!
U Tomáše: Má dva roky a slavně se naučil "pápá". To je ticho! Na záchod si klidně choď, ale nesundávej si tu plínu sám. Panika! Pochopil princip kvadrupedální lokomoce a je z něj motorová myš - sranda skončila. Snad nebude chodit v 11 měsících jak bráchové nebo si hodím mašlu definitivně.
*uvedené myšlenky nejsou časově posloupné - jedná se výhradně o posun v mém uvažování v jednotlivých oblastech s přibývajícími dětmi.
Děkuji za článek :-)
Tento přístup se učím. Mě hrozně vypsychla manželova babička. Když Péťovi bylo 11 měsíců, já těhotná, tak se ptala jestli už chodí na nočník, že ona měla všechny děti na roce bez plínek. Totální panika. Co do háje dělám špatně? Rychle učit na nočník, už to přece má dávno umět. Pak sem se trochu uklidnila. Já jsem musela pochopit že to prostě ze dne na den nejde, Péťa časem pochopil co má na nočníku dělat. Teď ve 2 letech má pořád plínky, ale na bobo už si většinou řekne, když si já vzpomenu tak se na nočníku vyčůrá, polední dny mívá plínku ráno suchou. Prostě to má svůj čas, a až to bude, tak to bude. Musím se učit trpělivosti :-)
Pridávam sa do skupiny "čakajúcich" matiek. Chodiť začala v 17 mesiacoch ("to ste ju ešte nenaučili? A jak to, že ju nemôžeme vodiť za ruky??"), jesť sama lyžičkou chcela až po 2.roku (ale zas rovno zvládne niekedy aj celé jedlo). A stresovať ju posadzovaním na nočník 10x denne? Keď je okolo toľko zaujímavých vecí, a zrovna vyprázdňovanie ju ešte nezaujíma? A keď má z prílišného snaženia sa potom na pár dní blok? No ani ma nehne. Súťaživým matkám oznámim, že vo 2 rokoch rozprávala vo vetách, a väčšinou diskusia končí :-))
Prišla som k záveru, že som zatiaľ nestretla (zdravé) dieťa, ktoré chodí do školy a nevie chodiť/nosí plienky/nerozpráva/neje kúsky v strave/nevie nakresliť panáčika/a podobne. Takže sa to všetci raz naučia, prečo by som sa mala stresovať? 8-)
V principu souhlasím. Určitě s těma základníma věcma, jídlo, nočník, spaní a tak.
Ale vrtá mi hlavou, kde je ta hranice. Hodně dětí se třeba posílá na Vojtovku, některé zřejmě spíš aby zapadly do tabulek. Šly byste do toho? nebo necháte přirozený vývoj? A když bude dítě dospělé a bude mít špatné držení těla, budete si to vyčítat?
Já hodně řeším logopedii. Moji rodiče se na to vykvajzli a mluvím správně. Já se našima na logopedii chodím, ale cvičení teď moc nedávám. M. bude mít pravděpodobně řečovou vadu celý život. Mám si to dávat za vinu?
A až budou chodit do školy? Má se chtít po dětech nějaký výkon nebo se nechá přirozený vývoj? Moji rodiče na mě netlačili, abych se věnovala hře na nástroj, vlastně ani nevyžadovali dobré studijní výsledky. Možná jsem měla na víc a možná mě to teď
mrzí. Mám teda na vlastní děti tlačit? Ne proto, abych si pozvedla vlastní ego. Ale myslím, že mají velký potenciál. Tak je lepší, aby si život užívaly nebo je mám tlačit do nějakého výkonu?
Je to fakt těžký, to rodičovství :)
Vlastně jak nad tím tak přemýšlím, tak asi dost tlačím na pilu. Počůrávání jsme řešili s doktorkou, logopedie, malování, usínání…
Škoda, že jedno dítě nemůže mít člověk dvakrát. By mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdybychom to všechno nechali jen tak.
Osobně na škole vidím problém v tom, že naše školství je nalajnované na stádo a kdo z něj vybočuje, má problém. Nepočítá se s prostorem pro vlastní řešení, i když se škola prezentuje právě opačně. Nepočítá se s nadanějším dítětem (co s ním, on se nudí) ani s pomalejším (honem do PPP a šlapte mi nich, ať mi doporučí asistenta).
Rozvíjení talentu vnímám tak, že je fajn dát dítěti ochutnávat postupně. Když ho budu 10 let nutit do klavíru, kterej mu jde, ale bytostně ho nesnáší, stejně u toho nezůstane. A taky považuju za dobré rozvíjet vyvinuté, nikoli předbíhat, protože se to tak dělá - modelově náš Kuba a plavání. Můj cíl byl, abych se nebála jej pustit se spolužákama na bazén. Nemusí být dokonalý, ale já se o něj nesmím bát. Začali jsme v obvyklém věku a trápili se oba, až mi ruply nervy
a rok jsem ho do vody nepustila. Teď tam skočil a vystřihnul perfektní znak za dvě hodiny a ke zbytku má velice slušně nakročeno na vynikající technickou úroveň.
Tedy jsme zase u toho "korigovaného" vyčkávání. Myslím, že naším úkolem je lehce postrkovat, rozvíjet, být soudní. Nemůžeme nechat děti růst jak dříví v lese, ale zase dělat z nich přešlechtěné pedly, kteří musí granule, protože kolečko salámu by je zabilo taky není úplně ono, i když se to okolo velmi často děje.
To je podle mě to, co momentálně vnímám jako největší peklo rodičovství. Zvlášť, když je dětí víc a každý je prostě jiný. Ohládat to, abych nic nepodcenila, ale ani moc nevyhrotila je strašný...
@zirafa toto mi vrtá hlavou taky, takhle školní budoucnost...já pocházím z rodiny kde jsme museli být "dokonalí" - kolečka v 1. třídě jsme kreslili nanečisto třeba hodinu než jsme směli je nakreslit do písanky.....když jsem v 9. třídě brojila proti ZUŠ nebylo mi dovoleno přestat hrát a teď jsem za to vděčná...ale ten přílišný perfekcionismus bych mít teda nemusela =)
takže nevím no, nechci aby z nich rostli neurotici jako vyrostli z nás, ale zase aby to flinkali taky nechci....
@zirafa S tou vojtovkou som to tiez riesila, podla mna je fajn nechat vyvoj posudit viacerymi odbornikmi (s Eli sme nakoniec kvoli hypotonii cvicili par cvikov Bobath konceptu). Co sa tyka ZUS, na ziadny nastroj hrat neviem a nemam hudobne vzdelanie, a trochu ma to mrzi. Takze by som chcela, aby sa Eliska podla moznosti zvladla aspon zaklady, ak ju to nebude bavit dalej. A v skole by som ju rada skor povzbudzovala ako drtila - tzn.ze jednotky mat nemusi, ale flakat by sa nemala. Sama som zvedava, jak to nakoniec dopadne :-)
My jsme to měli od začátku:-)) Jak to, že nevozíte v kočárku ( T. tam vůbec nevydržela, postupně po chviličkách, když jsem vozila já nebo tatínek, pak vůbec a ted už v pohodě.
Potom že nedáváme čaje,.....
Další, že nechodíme na návštěvy:-) (několikrát do týdne)
Další, že nechodíme ven:-)) (byla nachlazená, nechtěla jsem to podcenit a zhoršit)
Že nedáme naušnice.
Asi si začnu psát seznam:-))
Jinak se přidávám, že mě malá taky učí trpělivosti, a to jsem myslela, že už ji mám:-)), že jsem vytrénovaná od mého muže:-)
Ale asi hlavní co mě učí, je ŽÍT PŘÍTOMNÝ OKAMŽIK, být flexibilní a rozhodovat se podle situace, citu a intuice. A to je pro mě k nezaplacení, protože jako člověk, který byl zvyklý mít všechno naplánované ve škatulkách... tak toto má pro mě velkou cenu, a taky
opustit, jak již psaly přede mnou, perfekcionismus, a nehonit se pořád co mám a nemám, protože život je krátký a roste jak z vody. Ted jen ŽASNU, jak rychle se učí, a využívá všechny možnosti k tomu se rozvíjet a nevzdávat:-)
STAČÍ KAŽDÝ DEN TROCHU A VYTRVALE:-)
Často jsem se setkala s dospělými, kteří říkali, že kdyby na ně rodiče v něčem (škola, ZUŠ,...) byly přísnější a důslednější, tak by byli rádi a vděční. Nevím, kde je ta míra. V nás jsme všichni hráli na nástroj a je pravda, že v určitém věku na nás maminka dosti dupala. Ale všichni se v dospělosti a nějaké úrovni nástroji věnujeme:-).
uups, tak to mě děsí. zuzance je zatím 5 měsíců a na všechny ty věci má čas, ale myslím, že trochu nutit jí určitě budu... kvůli sobě :) zatím chodím spát v osm, protože beze mě neusne, je to malý miminko...ale už ted se těším, až večer budu moct vypadnout ven po takový době, nebo ležet s manželem sama v posteli... to by mi asi už hráblo :) rodiče přece taky potřebují nějakou romantiku jednou za čas, aby dítě bylo samostatnější a mohl ho někdo hlídat... i když uvidíme jak to bude...
@Gillette Hehe, moje dieta nas prvykrat nechalo ist na rande, ked malo 2,5 roka :-D A romanticke vecery sme si museli vybojovat tiez...
moji rodiče mě s 8 měsících nechali u babičky a jeli na týden do rakouska. žádný trauma z toho nemám a oni měli super dovolenou, možná poslední o samotě, protože pak měli další tři děti :) nevím, jestli bych tohle dokázala takhle brzo, ale líbí se mi to... myslím, že rodiče taky musí načerpat síly k další výchově. naši se nám jinak hodně věnovali, chodili s náma do lesa a byli spíš liberální, resp. do hudebky jsme nemuseli :)
evulka: to my už jsme párkrát byli sami venku, když mi to vyšlo s kojením, i v kině...ale je pravda, že to bylo vždycky odpoledne a do večeře jsme museli být doma, takže nevím, jestli se to počítá jako rande :D
@Gillette Jo, odpo sme to zvladli uz skor, ale tie vecery...v podstate kym sme to neurobili tym menej "cakajucim" sposobom a nepouzili sme v 2 a stvrt roku Estivillovu metodu, dvojhodinove zaspavanie (a nasledne navstevy loznice po cca pol hodine) sa bezo mna nezaobisli. Pevne verim, ze ak niekedy budeme mat dalsie dieta, bude to trochu menej silene :-D
Nas prvni chodil v deseti a pul mesici. Nas druhy ma skvely smysl pro humor. Je mu rok a mesic a zrovna jsem si do telefonu posteskla mamce, ze porad jen ruckuje kolem nabytku kdyz se s andelsky nevinnym vyrazem pustil a presel cely obyvak. Veci maji svuj cas;-) a Ondra je pohodar.:-)
@zirafa: Taky by mě zajímalo, jak děti motivovat a jak je naučit, že za dobrým výsledkem je někdy opravdová dřina.
Já se tedy nesetkala s tím, že by se dítko posílalo na Vojtovku jenom proto, že nezapadá do tabulek - tj. vyvíjí se pomaleji. Potíž je trochu v tom, že v případě, že vývoj není "tabulkový" (v rámci nějakého rozsahu), tak to může (nemusí) signalizovat problémy. Nejde jen o nějaké banální vadné držení těla. Čím je miminko menší, tím ty problémy mohou být závažnější. Naprosto ale souhlasím s tím, že je potřeba tu terapii pečlivě zvážit. Někdy stačí jen úprava manipulace s dítkem, někdy je lepší využít Bobath koncept. Ale není radno to podceňovat.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.