Soukromých, intimních témat je více. Pravděpodobně jako první vás napadne osobní prožívání sexuality, nebo fyzická komunikace mezi partnery, od vzájemného pohlazení k milování. 


Já začínám jako základ a zároveň vrchol intimity v partnerském životě vnímat společnou modlitbu. Čas, kdy jeden před druhým otevírá své srdce a vylévá své radosti i starosti Bohu. Čas, kdy se odevzdává to, co se podařilo, zároveň s tím, co se pokazilo. A do tohoto zvu svého partnera.

Cítím se přímo provokovaná k tomu, abych postavila vedle sebe onu diskutovanou metodu PPR a vzruch kolem ní, a zcela obyčejné praktikování modlitby v manželství. Po mé zkušenosti z přípravy snoubenců si troufám říct, že mezi katolickými snoubenci (bráno plošně) je zájem o PPR okrajovou záležitostí. Prostě to mají jinak. Kdo znáte poměry v religiózních regionech Moravy, tak víte, o čem mluvím. 

A jak to mají ony katolické páry s modlitbou? Je na ni čas, je chuť si ten čas udělat? Vzruch a halas si podle mého názoru nezaslouží PPR, ale absence modlitby. Základní odpověď na to, proč používat PPR, by měla být "protože to tak chceme". Ne proto, že musíme, že nám to někdo nařídil, a když to používat nebudem, bude nějaká sankce. Troufám si říct, že tohle téma si snoubenci a manželé musí vyříkat s Bohem, pokusit se pochopit Jeho plán. Nechat se jím osvítit, nechat se formovat. Zaslechnout hlas Božího srdce. A tohle neudělá ani přednáška na přípravě snoubenců k manželství (která představí PPR), ani výborně zpracovaný web, ani praktické příručky. Určité intimní informace se předávají pouze od srdce k srdci. Jinak to nejde.