Mám jednu slabost… totiž slabost pro stařečky a stařenky. Nemyslím lidi v důchodovém věku obecně, ale staré lidi, kteří již ztrácí kontrolu nad sebou samými, kterým už paměť téměř vůbec neslouží, kteří se o sebe nedokážou postarat. Mám slabost pro ty, kteří se sotva sami nakrmí, ale i pro ty, kteří už se nenakrmí, pro ty, které je třeba přebalit, zkrátka pro ty, kteří se znovu stali dětmi.


Když píši dětmi, myslím to doslova. Tolikrát jsem viděla a uvědomila si, že člověk se vrací… Neuvěřitelně… Vrací se myšlením, chováním, nesoběstačností a závislostí na druhých do věku dítěte. Nejčastější příčinou bývá demence. Totální regres.

A právě pro tyto broučky a berušky mám ve své práci zvláštní slabost. Přemýšlela jsem o tom, a tak trochu jsem zjistila proč. Jsem žena. A každá žena nese v sobě mateřský pud, mateřský instinkt, mateřskou lásku. Každá žena může být matkou, i když to někdy nejde biologickou cestou. A právě na těchto lidech jsem si své mateřství doposud uspokojovala (na ošetřovatelské části mé práce… odborná zdravotnická část mě uspokojuje a baví zase jinak).

Ranní procedury koupání těchto nemohoucích pacientů končí takovými dodělávkami jako: posadit do křesla, učesat vlasy (popřípadě splést copánek či porovnat bílé mikádko), ošetřit vodou po holení milé dědoušky, obut bačkůrky, nasadit zuby, zababušit peřinou až pod bradu (v případě, že je zima), poklidit nepořádek, nachystat stoleček na krmení… A pak pokračujem v chystání jídla a krmení těch, kteří to nezvládnou. Pak poklidit po těch, kteří to sice sami zvládli, ale to, že právě jedli pozná i z daleka příchozí podle všudy přítomných drobečků, vylité kávy v lůžku nebo špinavé brady a bryndáku pod ní (taková krupice, to bývá bašta :o)). Během dne v pravidelných intervalech přebalit, několikrát převléct špinavé prádlo (stařečci rádi oprubují, co že to v té plince za poklad přebývá a zda tam vůbec přebývá a to je pak všude), chytat utíkající důchodce z pokojů (v horším případě s křeslem uvázaným vzad či holou zadnicí) nebo i z oddělení a také řešit všetečné a neustále stejně se opakující problémy (nejžhavější téma = stolice; nejméně oblíbené pak pády aneb na zemi je vždycky najdem, končící v lepším případě bez zlomeného krčku) …

Maminky, nepřipomíná vám to něco?

Uvědomuji si, jak jsou tito lidé slabí, křehcí, zranitelní, jak se snadno pošlapou jejich práva, jak se na ně lehce zapomene, jak už „nemají žádnou hodnotu“. A právě proto. Proto se o ně člověk musí starat víc, než o ty „mohoucí“. Víte co je zvláštní? Tolikrát mně ti lidé pomohli, obdarovali či zvedli náladu. Ono se to vrací jako bumerang. Ve své nemohoucnosti a nulové kvalitě života tolikrát rozezněly strunu radosti a vděčnosti v mém srdci. I když je to práce náročná a někdy už nezbývá dost sil, chuti či úsměvu pro ně, tolikrát uspokojily mou potřebu být matkou. Tolikrát jsme se díky nim v práci i od srdce zasmály.

Několikrát u nás ležela klientka z ústavu sociální péče. Věruška - mentálně postižená, nechodící, možná už důchodového věku. Poté, co se dostala z nejhoršího stavu, celá ožila a byla s ní vždycky sranda. Její hlasité „Ahooooj!“ s typickým přízvukem se neslo pokojem pokaždé, když někdo vstoupil. Na jednoduché otázky odpovídala svým: „Noo!?“ podtrženým širokým úsměvem od ucha k uchu a své dva plyšáky nazývala pokaždé jiným jménem, pokud ze sebe zrovna nějaké vydala. Jaké pro nás bylo překvapení, když jsme zjistili, že dokonce umí i číst. Tolik mi přirostla k srdci, že jsem si ji i vyfotila do mobilu (ale o tom psst!), až mi bude doma smutno, tak ať mě její obličej s brýlemi přes půl hlavy a úsměvem na té druhé půlce znovu obohatí.

Nebo třeba Boženka. Má pokročilou demenci. Dotazy typu: „Můžu se tady projít po chodbě?“ jsme slyšely každý den několikrát. Její snad jedinou starostí bylo jídlo. „Bude už snídaně?“ „Kdy bude oběd?“ Hodinu po obědě: „A oběd už byl?“ A od dvou do pěti minimálně pětkrát došla na sesternu a ptala se: „Už bude večeře?“ Večer pak následovala xkrát prosba o prášek na spaní s tak pokorným a žalostným výrazem ve tváři, že by ji snad nikdo neodmítl. Po třech měsících už jsme opravdu s jistotou podle šouravé chůze poznaly, že za námi jde Boženka a jaký asi dotaz v danou denní dobu bude vznesen. Chodila ve svém županu, který už také nebyl nejvoňavější, s oranžovou čepicí na hlavě - takový skřítek… prostě k sežrání.

Pak to byla jiná stařenka. Její jedinou starostí zas bylo, jestli může spát. A tak co dojedla, co jsme ji přebalili, co jsme ji otočili, následoval dotaz: „A už možu spať?“ Zachumlala se do peřin a spala. Její přízvuk mi zní dodnes v uších. Když jsme jí dávaly napít, po každém malém doušku řekla: „Už dosť!“ a zase chtěla spát.

http://img.ahaonline.cz/static/old_aha/big/09_06_14/panuskova.jpg

A jednou to byl zase dědeček. V noci stále vycházel z pokoje a byl strašně neklidný. Brzy mi došlo, že se bojí. Byl v cizím prostředí, osamocen, tolik mi připadal jako dítě… Posadily jsme si ho k nám na sesternu, chvíli jsme s ním popovídaly a pak se věnovaly své práci a on záhy na invalidním vozíku usnul a spal jako batole. Prostě tak sladce, jak spí vaše dítko v postýlce. Najednou přišel zase úplný klid v jeho duši. Bylo to moc roztomilé…

Vybavuji si tolik křehkých starců, jež jsem poznala, kteří byli ve svém stáří dětmi. Přerostlá mimina bez zubů v posteli s kojeneckou lahví v ruce. Tak roztomilí a tolik krásní. Skutečně jako děti. Každý z nich nesl svůj životní příběh, každý byl v životě nějak vážený, měl nějakou pozici, přinesl do světa něco krásného a na závěr života je pro druhé znovu dítětem, pro někoho může být „ničím".

Teď, když už pár týdnů nechodím do práce, uvědomuji si, že mi budou hodně chybět. Často na ně myslím a také si uvědomuji, jak mě tato práce naplňovala. Vím, že se už možná do této práce nevrátím, nebo až za hodně let.

Nevím přesně, jaká je pointa těchto řádku, ale chtěla jsem na závěr říci, že péče o nemohoucího nebo dementního člověka možná potká i vás. Někdo z prarodičů, vašich rodičů či tchánů anebo ke konci života může přijít čas, kdy se takto budete starat o svého muže. Nebojte se! Máte v sobě úžasný dar být matkami a určitě to zvládnete. Je to vyčerpávající, je potřeba přinést oběť, ale ono se to zase vrátí a stojí to za to… Možná, když to uvidí vaše děti, tak se zase postarají ony o vás :o)