K napsání blogu mě inspirovala @Eliška88 svým komentářem v diskuzi na nástěnce společenství. Diskuze se věnovala rozdílu mezi tím mít jedno a dvě děti.


Když se blížil termín porodu, chodila Liduška teprve necelé 2 měsíce, neuměla se sama najíst, teprve pár měsíců nám přestala zvracet všechno, co mělo větší kousky než je rýže. Neuměla po obědě spát sama déle než 45 minut, neušla venku delší úsek než pár metrů.

Ve své naivitě jsem si říkala, že to ale bude pohoda, že to zmáknu. Budeme mít hodné miminko, co spí, občas se kojí, nosí se v šátku…a já se budu moct úplně stejně věnovat nadále Lidušce, jako by nám ani žádný člen domů nepřibyl…

Skoro se mi ani nechce popisovat, co přišlo :-D

To miminko, co se narodilo, se kojilo co 2 hodiny, ne-li častěji, mezi tím pokud zrovna nespalo, tak řvalo, zvracelo, šátek odmítalo…

Několik měsíců jsem jela nějakou takovou setrvačností..když ale byly Kubovi tak 4 měsíce a já se probrala, viděla jsem domácnost, kde věčně nebylo umyté nádobí, byl tu neskutečný nepořádek, kopy prádla na praní, na žehlení, jedli jsme polotovary, manžel nedodržoval pracovní dobu ráno ani odpoledne, protože měl hrůzu  mě tu nechat déle než bylo nutné samotnou…

A přesně zde, jsem pronesla onu památnou větu: „Myslela jsem, že mám na víc! Pane Bože, naložil jsi mi víc, než můžu zvládnout, na toto moje schopnosti nestačí.“

Pak jsem se ale sebrala a začala s tím něco dělat, určila si priority, zhodnotila své časové a fyzické možnosti, možnosti manžela, sehnala občasné hlídání. Rozvrhla si, kdy a jaké domácí práce budu dělat. Začala jsem vařit jídlo večer na druhý den. A v prvé řadě jsem se začala víc modlit, věnovat víc času Bohu, četbě Písma i jiné literatury. Několikrát jsem musela svůj harmonogram předělávat, jak děti rostly…Kubovy potřeby se během roku výrazně měnily, Liduška vyžadovala taky postupně jiný přístup. Hodně všechno narušily taky prázdniny a různé dovolené.

V prosinci jsem odevzdala diplomovou práci a v únoru dokončila VŠ studium.

Teď, když se zpětně dívám na celý ten rok svého doublemateřství, dostávám jasnou Boží odpověď na svoji zoufalou modlitbu.

„Opravdu jsi, Danuško, na to neměla, nestačily ti Tvé dosavadní schopnosti a dovednosti. Měla jsi ale vyrůst, učit se a zdokonalovat se. Nejen v péči o děti a v naplňování jejich potřeb, ale hlavně ve vztahu ke mně, Tvému Bohu.“

Takže, Eliško, ale i vy ostatní, opravdu Bůh nenaloží víc, než dokážeme zvládnout, jen se potřebné dovednosti musíme naučit a to nelze jinak, než každodenním tréninkem.

Takže s pomocí Boží, vzhůru do toho.

 

P.S.: Většinu týdne stále vařím jídlo večer na druhý den, i když jednodušší jídla už si mohu dovolit vařit s dětmi a stále se mi nepovedlo zařadit žehlení do harmonogramu a koše s vypraným prádlem se mi tu kupí, ale vidím obrovský pozitivní rozdíl mezi sebou teď a sebou tehdy a to považuji za největší úspěch - čí? svůj? Kubíkův? Boží? …