"Úroveň společnosti se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o staré a nemocné lidi," zní známý výrok, jehož autora bohužel neznám. Jak je to ale s námi křesťany? Někdy mi připadá, že pomáhat slabým, nemocným... patří v našich kruzích k bontonu. To vůbec není špatné. Pokud není někdo zrovna disponován k péči o nemocné a trpící..., nemá potřebu být s nimi v těsném kontaktu nebo jejich blízkost je pro něj dokonce nepříjemná... tahle norma ho alespoň nutí, aby se k těmto lidem choval slušně a neubližoval jim.

Jenže! Mezi námi žije spousta lidí nenápadných... 

Kteří to jsou?

Tiší. Na první pohled nepoutají pozornost ostatních, nejsou rozenými baviči.

Nezařazení. Dosáhli určitého věku, povolání k zasvěcenému životu nepociťují, na rozdíl od většiny svých vrstevníků zatím nežijí v manželství a nezaložili rodinu. Nemohou se počítat mezi mládež a do seniorského věku jim pár křížků také chybí.

Na první pohled neužiteční. Myslíme si, že je nikdy nebudeme potřebovat. Nemají peníze, postavení, kontakty, které by mohly vynést ke společenským výšinám i nás.

Jak jim pomoci a zároveň jim nebrat vlastní zodpovědnost za budování svého místa ve farnosti, společenství?

Jste kněz nebo pastorační asistent? Pokud Vám někdo z nenápadných z vlastní iniciativy pošle emailem fotografie z farní akce, článek do zpravodaje, nabídne spolupráci... najděte si prosím čas na odpověď. I odmítnutí se dá sdělit příjemnou formou. Z několikaleté praxe pastorační asistentky vím, že mlčení/nereagování si bohužel mnozí vezmou příliš osobně, že nikomu nestojí za odpověď... a od další aktivity je odradí...

Provozujete, otče, po nedělní mši farní kavárnu? Postávají lidé po skončení mše (v hloučcích nebo jednotlivě) před kostelem? Zastavte se u každé skupinky či osůbky a prohoďte s nimi pár slov. I kdyby se konverzace měla týkat zkraje (zvláště pokud jsou oni noví farníci nebo vy nový farář) počasí. Sám budete možná překvapený, jaký potenciál se v nich skrývá a jak rádi se zapojí do života farnosti. Stejný přístup se Vám osvědčí i na dalších farních akcích jako jsou farní dny, výlety, plesy apod...

Jako pastorační asistnet/ka si třeba na farním dnu můžete na chvíli přisednout k nenápadnému člověku a prohodit s ním pár slov...

Aktivita ale nemůže vzejít jen z jedné strany. Jak si může nenápadná osoba najít ve farnosti/společenství místo?

Pravidelně se účastnit farních akcí, včetně agapé po nedělní mši. Pokud Vás lidé uvidí vícekrát, jistě se časem najde někdo, kdo Vás osloví.

Máte hudební sluch? Rádi zpíváte? Přijměte pozvání do chrámového sboru či nedělní scholy, které visí na nástěnce, zaznělo v ohláškách nebo je na webu farnosti...

Nabídněte svůj nápad pro život farnosti knězi nebo pastorační radě. Pokud odmítnou, neberte to jako nepřijetí vaší osoby. Možná jsou jen konzervativnější a novot se bojí nebo je zapotřebí řešit aktuálnější věci, o nichž nevíte...

Nabídněte aktivitu, která nebude působit vtíravě. Jste-li žena bez manžela a pan farář je zhruba ve Vašem věku nebo o něco málo starší... určitě se nehrňte samotná do úklidu fary apod. Nežijeme ve vakuu a kněz i ostatní farníci by si to snadno mohli vysvětlit způsobem, který pro Vás nebude lichotivý a na pověsti Vám nepřidá...

Pokud postrádáte spolčo a žádné vhodné ve Vašem okolí není, zkuste založit nějaké sami. Mělo by být zaměřené tak, aby se do něj mohli zapojit lidé všech životních stavů. Pokud z toho nic nebude, nezoufejte. Lidé v produktivním věku bývají většinou od rána do večera v práci. Rodiny s malými dětmi mají jiné starosti a možná jste si sami všimli, že ve farnosti realizují aktivity, kam mohou přibrat i své ratolesti. Starší lidé bývají nejvíce limitováni svými zdravotními problémy a aktuální kondicí.

Přeji nám křesťanům i lidem nenápadným hodně zdaru a pohodové soužití!