Ženy, matky, manželky

Téma je tak široká! Díky, že máš odvahu otvoriť ju. Dúfam, že nižšie bude aj kvalitná diskusia. Začala by som otázkou, či vás niekedy ocenili vaši rodičia ? A čo konkrétne vedeli oceniť ?

Moji rodiče byli (stále jsou) dosti přísní. Ale velmi silně si vybavuji požehnání před naší svatbou. Tatínek velmi a nahlas ocenil a poděkovat za věci, které jsem udělala. Nečekala jsem to, moc mě to překvapilo a potěšilo...

téma je velmi zajímavé, já jsem s chozením do kostela neměla nikdy problém ani v dětství ani v pubertě...pravý opak sleduju u svých synovců a neteří, kteří mají ke kostelu odpor a co je v této chvíli nejlepší? nutit je? právě toho se bojím u svých dětí, že se v určitém věku prostě šprajcnou

@terre-eau tak to musím chvíli přemýšlet, tatínek nás nikdy za nic neocenil, ikdyž jsme se snažili sebevíc udělat vše, tak jak chtěl, vždy to bylo špatně...u maminky nevím, musela bych se zeptat...u nás v rodině se o pocitech nebavíme a teď vidím, že je to veliká škoda

pochvala? u nás neexistovala...
stejně jako povídání si.. jen tak.. ne o škole, ne o tom, co jsme neudělali nebo dělali špatně, proč mám dvojku a ne jedničku... jen tak si večer sednout a popovídat si: jaký byl den, co se stalo nebo dokonce jak se cítím ...
tomu mě naučil až v dospělosti přítel...

ještě se mi vybavila historka z dneška, tatínek řekl mamince, že si čtu knížky o sexu, asi někde zahlédl moji knížku Dobrá zpráva o sexu a manželství...v tom vidím taky velký problém v katolických rodinách, slovo sex je sprosté slovo a vše kolem je hříšné...

Myslím si, že zužovat tahle zranění pouze jako problém katolické výchovy je trochu zkreslené. Je nutné brát v úvahu širší kontext - místo, kde rodina žije, výchovné modely předávané po generace, vlastní neukotvenost rodičů v názorech na citlivá témata. To poslední, co byla moje výchova, je katolická. A přesto spoustu z toho, co tu popisujete, nějakým způsobem znám. Třeba ty sukně. Bylo mi 14 a vzala jsem si do kostela dlouhou sukni výrazných barev. Babička se za mě tehdy strašně styděla. Prý tahám módu z města tam, kam nepatří a budou se jí všichni smát, co jsem to za strašidlo. Zdůrazňuji - DLOUHOU sukni. Tam se nosily lehce pod kolena a já ji měla na kotníky. Ostuda. Témata jako sex? Byl vidět vývoj. Prababička to slovo ani neznala. Babička se o mě "z neznámých důvodů" bála, když jsem

byla venku dýl. Mamka řekla, že by fakt nebylo dobré být v 15 těhotná a rovnou mi vysvětlila, že "přerušení těhotenství" fakt není zamražení a odložení téhož človíčka na dobu příhodnější, jak jsem to ve svém školním věku chápala.
Dneska vidím, že babička o některých tématech nemluvila a když, tak jen v náznacích proto, že tak prostě byla vychovaná, ale přitom věděla, že se nějak musí přizpůsobit tomu, že mě jaksi vychovává. Mamka musela ještě dál. A my jsme zase o krok jinde - na naše děti už nedohlíží hrozba veřejné hanby, tedy my jako mámy musíme zase o kousek dál, než musely ty naše.

Troufám si tedy říct, že nějaké to zranění z nepochopení mezi dětmi a rodiči si s sebou neseme prakticky všichni, ale byla bych hodně opatrná s tím, abychom katolickým kruhům připisovali ta zranění větší. Snad jediné, co je typické pro katolickou výchovu v mnoha rodinách je udržování strachu z božího trestu (bůh to vidí, že lžeš!!!) a následné logické vyústění v to, že další generace nevidí v Bohu milujícího a něžného Tvůrce, ale zákonického kata, který číhá na příležitost trestat. Z toho pak pramení pochopitelně nedůvěra ve zpověď, extrémní přecitlivělost svědomí, strach z modlitby, když jsem takovej hříšník atd.

Jen doufám, že můj koment někdo nepochopí tak, že chci článek zpochybnit - naopak mi přijde velmi aktuální a je dobré tohle otevřít. Jen jsem chtěla říct, že nejen víra v tomhle hraje roli.

Jsem konvertitka a u nejednoho vrstevníka, který vyrostl v katolické rodině, pozoruji následující: 1) Tendence vycházet s každým prakticky za jakoukoliv cenu, vyhnout se konfliktům. 2) Jako by rodiče/vychovatelé nevycházely z naturelu konkrétního člověka, ale snažily se ho vměstnat do šablony: jsi katolík/katolička, a proto musíš/nesmíš. Věřím, že tyto přístupy jsou míněny z lásky a z obavy o spásu duše dětí/svěřených osob. Jako pozitivní proto vnímám, že i v KT (číslo bohužel nevím) se objevil článek/příspěvky o asertivitě jako pozitivním jevu a že je nutné rozlišovat. Nepříjemné věci se dají určitě říci i vhodným způsobem a všichni mají jistotu, na čem jsou...

Taky se mi článek velmi líbí a základem řešení problémů je jejich pojmenování.

Je fajn, že @krasnazena tu poukazuje aj na ťažké a boľavé miesta. Myslím však, že hlavným kritériom akéhosi hodnotenia katolíckej výchovy má byť, akými ľudmi sa tie kedysi malé deti stali. Ak sú ľuďmi zodpovednými, citlivými, ohľaduplnými, múdrymi a teda schopnými sebareflekcie s vedomím svojich pozitív a negatív, tak potom to bola výchova dobrá, smerujúca k plnosti.

Jsem moc ráda, že se tu otvírají témata, o kterých je podstatné mluvit. Sama bych to nedokázala, moc děkuji za tento článek, díky němu si uvědomuji zase více plno souvislostí.
Mám stejnou zkušenost jako xPastelka, o pocitech mě naučil mluvit můj muž, ale ani ne tak svojí snahou:-))

Já si myslím, že ta křesťanská výchova, tak jak ji popisuje @krasnazena je o tolik bolavější, protože se bojíme. Rodiče se bojí, že děti přijdou o víru, babičky se bojí téhož a přenáší se to dál. A nejbolavější na tom je, že tato výchova se promítá do vztahu s Bohem, což je pro mě v této oblasti nejbolavější. Přestaňme se bát a důvěřujme Pánu Bohu i svým dětem. To je to, co ony potřebují. Věřit jim, že to zvládnou, že si poradí. Myslím si, že právě přehnaný strach ty děti spoutává, a ony si řeknou tak s tímhle nic společnýho mít nechci, nechci být ustrašený králík a tak se toho vzdají. Ale polemizují samy se sebou, protože někde hluboko v srdci ví, že Bůh je dobrý a s ním třeba být chtějí. Ale jak to udělat? Buď potlačit sebe a vymezit se vůči této výchově a i rodičům - a přestat chodit

do kostela a nebo zůstat nalajnovaná v tom strachu, pravidlech apod. být s Bohem a doufat, že se něco stane a já se s tím Bohem potkám, opravdu s takovým, jaký je doopravdy. To není žádný supr výběr. Já jsem ten druhý případ a věřím, že skrze přátele a dobré lidi a i Boha samotného se dočkám setkání.

A co se týče sexuality mi přijde podobné. Bojíme se jí, protože to tak máme naučené, bojíme se jí, abychom nezhřešili. A samotná sexualita ve smyslu odevzdávám se ti a přijímám tě a ve smyslu lásky, dostává na frak. Protože celou dobu řešíme, jestli už náhodou nejsme za hranicí, jestli už náhodou nehřešíme. A smrskne se na jakýsi beztvarý balíček pravidel a nařízení, naprosto bez života. A hlavně bez lásky, protože místo toho, abychom se soustředili na to, že jsme s milovaným, se soustředíme na to, jestli jsme neporušili pravidlo. (množné číslo je tu z důvodu, že se mi to tak líp píše)

@voda-zpívající - Věrušku, tak tak. Myslím, že je někdy Pánu Bohu smutno, co jsme s jeho dary udělali. Na druhou stranu jsem moc vděčná za Boží trpělivost a za možnost zrát.

voda-zpívající: To je skvělý postřeh. Díky!

@ToB díky za pochvalu, moc mě potěšila

:-) Ten tvůj postřeh o strachu byl, jako když do skládanky zacvakne poslední dílek. Skládanky v mojí hlavě, samozřejmě.

:-) mám ráda skládanky

dopředu totiž úplně nevíš, co z toho vyjde

@voda-zpívající: žasnu nad Tvou moudrostí:-)

Nemůžu souhlasit s @terre-eau - hodnotit výchovu podle toho, jakými lidmi jsme se stali, nelze; přímo tomu protiřečí, jak různí lidé můžou vzejít z jedné rodiny.

Díky @Krasnazena za otevřenost.