Dlouho jsem přemýšlela nad textem tohoto článku, ale stále mi chyběl poslední dílek puzzle. Až jsem si vzpomněla na zážitek starý asi 24 roků.

Když mi bylo 17 let musela jsem podstoupit operaci vaječníků. Jedna známá mých rodičů nám chtěla pomoci a sehnala lékaře, který by mě, za značný obnos, operoval. Tatínek by na mém zdraví samozřejmě nešetřil, ale zdálo se mu nemorální podplácet lékaře. Bez úplatku by mne snad operoval hůř? I když maminka, která samozřejmě pro mě chtěla to nejlepší, měla nějaké námitky, uzavřel celou zležitost slovy: Odevzdáme se do Božích rukou a přijmeme jeho vůli.

A tak jsem navštívila svou dorostovou lékařku. Ta mě odkázala na dětskou gynekologii o jejíž existenci jsme slyšeli prvně. Nakonec jsem se dostala do rukou lékaře, který byl v tomto oboru vynikajícím specialistou. Po operaci mým rodičům sdělil, že pravděpodobnost mého otěhotnění je mizivá, prý mi chtěl odebrat všechny reprodukční orgány, ale vzhledem k mému věku nechtěl postupovat tak radikálně a chtěl mi dát šanci. Nechal mi 3/4 vaječníku, který ale také nebyl úplně zdravý. Pro mé rodiče muselo být hrozně těžké přijmout tuto zprávu, ale jak je znám odevzdali vše Pánu.

Díky Bohu jsem brzy poznala svého Lukáše, kterého jsem pokládala za nejlepšího tátu našich budoucích dětí. Vdávala jsem se v devatenácti letech, ale děti nepřicházely celých pět let. Začala jsem dojíždět do Prahy na léčení, čímž jsem popudila zdejšího lékaře. Ten mi natvrdo řekl, že se svou diagnózou stejně nemám šanci otěhotnět, ale ať si klidně jezdím za pány doktory z Prahy. To byla teda hrozná rána - od lékaře.

Nakonec jsem se podrobila dvěma operacím. První měla diagnostikovat příčinu sterility. Zjistili mi obrovskou cystu na tom zbylém vaječníku. Druhá operace proběhla ještě týž týden. Dodnes si vybavuji ten stach, ne z operace jako takové, ale z výsledku. Probudím se uzdravená, nebo jako neúplná žena, která nebude moci dát svému muži dítě? Naneštěstí na sál mě odvezli dřív než zabrala oblbovačka a tak, já jindy tak silná, jsem se sesypala. Lékaři se připravovali, já ležela opuštěná. Náhle ke mě přistoupil, možná anděl, saniťák, začal mě hladit a řekl, " to víte, někomu je souzeno mít své děti, někomu ne, ale vždycky to dopadne dobře." Já se uklidnila a v ten moment jsem se začala propadat do sfér, kde mi už bylo vše jedno.

Když jsem se probrala z nejhoršího, zavolal si mě lékař. Já nedbala na to, že mám břicho rozřízlé, skoro jsem běžela. Sám byl překvapen, jak to dobře dopadlo, cysta se prý jak zázrakem (jenže já vím, že Božím zázrakem) za těch pár dní zmenšila a šla dobře odstranit. Neviděl důvod neotěhotnět.

Ještě rok jsme si sice počkali, ale o to jsme pak byli šťastnější. Teď s odstupem času vidíme, že všechna trápení spojené s mou neplodností byla pro náš prospěch... Vyřešili jsme si problémy, které má většina začínajích manželství, vybudovali si zázemí a taky plnili poslání, které pro nás Pán připravi l- práci s mládeží. Mohli jsme se jí naplno věnovat- učit náboženství, dělat tábory, výlety apod. Dodnes máme se "svými dětmi" pěkné vztahy. Bylo to jakési rodičovství nanečisto.

Pamatuji si na okamžik, kdy jsem pocítila, že mi vlastní děti velmi chybí. Bylo to když skončil tábor, všechny návštěvy odjely a na mě padla prázdnota, chyběl mi pocit domova. Díky Bohu jsem do měsíce zjistila, že čekám naši Aničku, za dva roky Františka, za 19 měsíců Veroniku, pak ještě Tomáše a zatím posledního Josefa.

Někteří lidé nechápou a kroutí hlavou nad tím počtem, ale my jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že děti jsou obrovský DAR - ne samozřejmost. Musím upřímně říct, že jsem nikdy nepropadala zoufalství, či depresím. Byla jsem smutná, vždy jsem obrečela, když jsem zjistila, že zase nejsem těhotná, ale vždy jsem to odevzdala Bohu. Není to nijak má zásluha, měla jsem totiž štěstí, že mi to od mala vštěpoval tatínek .Vždy, když jsem po něčem toužila a ono to nevyšlo, slyšela jsem - Buď vůle tvá. Ne vždy se mi to líbilo, ale teď jsem za to vděčná.

Dalo by se říct, že jsem to sála s mateřským mlékem. Proto jsme také zamítli možnost umělého oplodnění. Samozřejmě jsem přemýšlela o tom, proč si to Bůh nepřeje, ale to by bylo téma na nový blog. Píšu to hlavně proto, aby manželé, kteří nemohou počít miminko nepřestali věřit a prosit Pána. Nepodléhejte tlaku doby a lékařů, kteří nás tlačí do protikřesťanského způsobu "pořídit si" dítě. Dítě se totiž nepořizuje, ale jsme jím obdarováváni a jen ON rozhodne, kdy to bude.