Byli jsme po dlouhé době na návštěvě u našich. V neděli Zuzanka zlobila v kostele, tak jsem vzala kočárek a šla objet náměstí. A koho nepotkám? Hubenej, dredy, kytara... to je přece P.! Kamarádili jsme, když jsem byla na gymplu.

 

„Bětko? Jseš to ty! Máš jiný vlasy!“

„P.! No čau! Ty máš nový dredy!“

„No jo, no, už byl čas... A co to vezeš? To je tvoje, nebo vašich?“

 

(c) Devon Christopher Adams

 

To mě pobavilo. Líbí se mi, že někdo považuje moje rodiče za tak mladý, aby měli další dítě (jsme jediná početnější rodina široko daleko). Taky se mi líbí, že někdo považuje za překvapivý, že já už dítě mám. Měla jsem ale trochu výčitky z toho, jak vypadám – elegantní kabát, kočárek náhodou ve stejné barvě, podpatky... Na gymplu jsem byla ověšená korálky a měla účes jako blázen. Určitě jsem na P. působila jako stepfordská panička.

 

P. měl už tehdy kapelu. Teď má jinou, hrajou ještě tvrdší muziku a jsou ještě úspěšnější. Zkrátka dělá to, co dělal dřív, jen ještě lépe. Já naproti tomu dělám úplně něco jiného. Jsem sice pořád stejně pubertální, ale můj způsob života se hodně změnil. A v mozku se mi spustily takové hluboké myšlenky.

 

Usedlá jsem až hanba, to je pravda. Ani si nepamatuju, kdy jsem měla naposledy něco ostřejšího než tofu pomazánku. Chodím spát do devíti. Mám ráda svůj klídek a potřebuju, aby kolem mě všechno fungovalo, jak má. Když mi začne zlobit kočárek nebo pračka, den může skončit v chaosu.

 

Jenže jsem zároveň součástí koloběhu života. Podílím se na vývoji nové lidské bytosti a aktivně se tak zapojuju do společnosti. Každý den pozoruju růst a změny a žiju vlastně hrozně dynamicky! Je snad dobrodružnější pozorovat, kolik zvládne kamarád sníst najednou knedlíků, nebo učit úplně nového člověka, jak vůbec vypadá lžička?

 

No popravdě už se těším, až budu moct jednou vypadnout z domu a užít si bez výčitek večer v hospodě. Ale to si asi ještě počkám. Mezitím budu rozvíjet nové lidi :-)